Červená kniha ohrožených druhů živočichů a rostlin, kterou vydává Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN), slaví letos padesáté narozeniny. Jde o dílo, jež významným způsobem přispívá k úsilí o zachování biologické rozmanitosti a k obecnému povědomí o ohrožených druzích, avšak s postupujícím časem nabývá stále víc na objemu. Ještě v roce 2000 obsahovala Červená kniha sedmnáct tisíc druhů. Dnes je to přes pětasedmdesát tisíc a očekává se, že v roce 2020 to bude sto šedesát tisíc!

Jistě lze oprávněně namítnout, že se rozšiřuje naše míra poznání (netušili jsme, že některé druhy jsou ohrožené, a jiné jsme třeba ani neznali) a že se mění kritéria, podle nichž jsou jednotlivé druhy do Červené knihy zařazovány. Bohužel, řada průzkumů ukazuje, že počet ohrožených druhů skutečně enormně narůstá a že i početnost těch běžných zásadně klesá. Jen v posledních týdnech byly zveřejněny výsledky dvou takových průzkumů. Podle prvého klesla ve světě za posledních čtyřicet let početnost populací obratlovců na polovinu. Podle druhého ubylo v Evropě za posledních třicet let přes čtyři sta milionů jedinců běžných druhů ptáků.

Na základě těchto skutečností bychom mohli podlehnout dojmu, že boj za zachování biologické rozmanitosti je ztracený – ale i kdyby snad byl, neznamená to, že se máme vzdát. Pro moderní zoologické zahrady jde o klíčový úkol a jejich možnosti jsou značné. Odhaduje se, že chovají tři a půl milionu jedinců třinácti tisíc druhů obratlovců. To už je hodně velká Noemova archa. Nikoli však dost velká, a to nejen s ohledem na rostoucí počet ohrožených druhů, ale i proto, že polovina počtu chovaných jedinců patří k pouhopouhým deseti druhům.

Tím ani v nejmenším nechci snižovat význam budování záložních populací ohrožených druhů zvířat v zoologických zahradách a jejich reintrodukcí do přírody. Ani v nejmenším! Vždyť právě naše zoo sehrála zásadní roli při záchraně koně Převalského a při jeho návratu do vnitřní Asie. Jenže ani všechny zoo světa spojené do jedné Noemovy archy zkrátka nemohou zachránit víc než jenom nepatrný zlomek ohrožených druhů. Nemluvě o tom, že vesměs by je stejně nebylo kam vracet. Polopouště, kde žili koně Převalského, se zachovaly bez větších změn, ale když zmizí tropický deštný les, gorily nížinné určitě nenajdou náhradní domov v plantážích palmy olejné.

Ano, moderní zoologické zahrady by měly zastávat funkci záchranného člunu – ambice být Noemovou archou je přemrštěná –, ale jejich rozhodující sílu vidím v něčem jiném. Jen v Evropě navštíví členské zoo EAZA (Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií) ročně kolem sto čtyřicet milionů lidí. Ve světovém měřítku činí obdobný údaj sedm set milionů návštěvníků. Právě díky nim a jejich prostřednictvím mohou zoologické zahrady měnit veřejné mínění, vyvíjet tlak na politiky i na celé vlády a přispívat tak ke změnám ve prospěch ochrany přírody a zachování biologické rozmanitosti. Současně díky prostředkům, kterými zoo disponují či je mohou získávat, mají možnost rozvíjet ochranářské projekty in-situ, tedy v místech výskytu ohrožených druhů. A tam už většinou nejde o ochranu pouze jednoho konkrétního druhu – dejme tomu populární gorily –, ale také jeho prostředí a s ním rovněž méně nápadných a méně atraktivních živočichů.

Červená kniha se v dalším padesátiletí své existence nejspíš – obrazně řečeno – nezačne tenčit, ale určitě se o to s využitím těch nejlepších možností, které máme, musíme neúnavně snažit.

Autor je prezidentem Unie českých a slovenských zoologických zahrad a ředitelem Zoo Praha.