Předminulou neděli, 14. června, v půl jedenácté dopoledne jsem v internetovém zpravodajství Českého rozhlasu zaznamenal titulek „Povodeň vyplavila v Tbilisi i zoo, zvěř běhá v ulicích města“. Ten se ve své druhé polovině později změnil na ještě naléhavější „Do ulic vyběhli šelmy, hroši i krokodýli“, ale již původní umírněná verze mi víc než dostatečně připomněla, co jsme prožívali před dvěma lety. A v Tbilisi bylo evidentně ještě hůř.

Během následujících hodin jsme si s kolegy vyměnili snad stovky esemesek a uskutečnili desítky telefonátů. Když jsme se ve čtyři odpoledne sešli v zoo, bylo již jasné, že hned následující den vyšleme do Gruzie na pomoc tým vedený Petrem Velenským. A podařilo se, v pondělí 15. června před sedmou večer jsme se na ruzyňském letišti loučili s pěti kurátory a chovateli Zoo Praha, ke kterým se připojil jeden kolega ze zoo ve Zlíně a jeden z Ústí nad Labem.


Náš sedmičlenný tým působil v Tbilisi pět dní a zprávy i fotografie, které jsem dostával od Petra Velenského a Vítka Lukáše, skládaly obraz skutečné apokalypsy. V noci na neděli se částí zoo, která se nachází v údolí říčky Very, prohnala až deset metrů vysoká vlna vody, bahna a sutin. Vše probíhalo tak rychle, že ředitel s manželkou, kteří přijeli stav zkontrolovat, již neodjeli. Po opuštění auta se jim nepodařilo utéct a museli vyšplhat po jedné z klecí na její střechu, odkud byli později vysvobozeni na loďce. Zahynuli tři zaměstnanci a z šesti set zvířat, která tbiliská zoo chovala, jich této katastrofě padla za oběť značná část, savců dokonce polovina.

Od kolegů jsem se postupně dozvídal, jak se zapojují do práce. Náš tým pomáhal například při čištění tučňáků, kteří přežili pod autem, odkud na ně však vytekl motorový olej. Při jeho odstraňování bylo nutné je nejprve pokrýt vlažným rostlinným olejem, pak je opláchnout vlažnou vodou, vydrbat houbou namočenou v saponátu, znovu opláchnout vodou – a to všechno ještě jednou nebo dvakrát zopakovat.

Většina zpráv, jež mi přicházely, však – bohužel – popisovala to, jak kolegové až po pás zapadají do bahna a vyprošťují mrtvé medvědy, lvy, jaguáry, kočkodany, ptáky… Byla to nesmírně namáhavá, špinavá a skličující práce. Mnoho zvířat zahynulo ve smrtícím přívalu, další vzápětí v areálu zoo postříleli vojáci. Jejich mrtvoly zůstaly pohřbeny v bahně a nic se nezdálo potvrzovat zprávy, že by se více nebezpečných zvířat dostalo do města; novinové titulky přeháněly. Jenže tři dny po povodni, právě v době, kdy kolegové hledali v bahnem zaplavené kleci kadáver bílého tygra, tentýž tygr ve městě napadl a zabil člověka. Ačkoli klec zůstala uzavřená, tygr, kterého k jejímu stropu vynesla voda, neuvěřitelnou silou roztáhl stropní mříže a protáhl se úzkou škvírou.


Postupně také začalo vycházet najevo, jak velkých pochybení se dopustila armáda, která během katastrofy nedovolila zaměstnancům pokračovat v práci a jejíž příslušníci začali bezhlavě střílet zvířata, dokonce i ta, která již byla imobilizovaná. Vedení zoo pak nedostávalo žádné informace, což bezpochyby přispělo k následné tragédii. To všechno si velmi dobře uvědomuje gruzínská veřejnost, která na podporu zoo uspořádala velkou demonstraci před tamním úřadem vlády.

Pomoc našeho týmu byla v Tbilisi velmi důležitá jak fakticky, tak symbolicky a vyvolala uznání i vděčnost. V nespočtu variant se opakovalo to, co mi Petr Velenský popsal už cestou, v SMS z varšavského letiště: „Před nástupem do letadla ke mně přistoupil Gruzín: Prague Zoo? Thank you, třásl mi rukou, aniž jsem cokoli řekl.“ Na práci týmu, který Petr Velenský vedl, můžeme být hrdí – a pokud jde o Zoo Praha, jsem rád, že pomoc dokážeme nejen přijímat, ale také ji poskytnout.