Když jsme před měsícem zahajovali hlavní sezónu Zoo Praha, přivítali jsme i „kluky z fotografie“. Všichni společně se tu 24. června 1975 vyfotografovali u dortu, který byl určen pro jejího pětadvacetimiliontého návštěvníka. Stal se jím tehdy jejich jeden z nich. O dort se s kamarády rozdělil, ale ostatní mu stejně záviděli. Směl se svézt na velké želvě!


Povozila ho Princezna, s níž už tenkrát žil i samec želvy obrovské Aldo. Od té doby uplynulo dvaačtyřicet let – a Aldo je u nás stále k vidění.

Kupodivu však není jediným zvířetem, se kterým se „kluci z fotografie“ mohli v Zoo Praha setkat a které zde žije dodnes. Stále máme celkem sedm zvířecích pamětníků roku 1975. A zrovna Aldo je u nás nejkratší dobu; přišel v březnu 1974.

Ještě o několik měsíců až let dříve než Aldo se k nám přistěhovali po jedné samičce pelikána bílého a supa hnědého a párek orlosupů. Bezmála osm let před Aldem přišla slonice Gulab a víc než osm a půl roku před ním samička plameňáka kubánského označovaná kódem FHF.

Taková doba – ale těchto sedm zvířecích pamětníků u nás stále je. Kolik lidí se na ně asi dívalo?

Vážně, kolik lidí je v naší zoo vidělo? FHF, byť přišla nejdříve, bude až na posledním místě. Po povodních žila dlouho v Ostravě, nemluvě o tom, že vždycky je zamíchaná v hejnu a sotvakdo ji vnímá jako jedince. Více lidí jistě zaznamenalo další čtyři ptačí pamětníky, jsem si však jist, že i je výrazně překonal želvák Aldo, a to navzdory faktu, že v naší zoologické zahradě žije kratčeji. Kdybychom předpokládali, že si ho všiml opravdu každý, kdo ji navštívil, došli bychom k číslu 35 750 000 lidí. To je číslo! Naprosto suverénně ovšem vítězí slonice Gulab. Za celou dobu jejího pobytu v Zoo Praha ji teoreticky mohlo vidět asi čtyřicet milionů návštěvníků! A v jejím případě jsem přesvědčen, že větší část ji skutečně viděla a obdivovala...

Ale i kdyby jich bylo třeba „jen“ dvacet milionů – kolik celebrit může říct, že je takový počet lidí viděl zblízka a naživo?

Psáno pro MF Dnes.