Z Laosu mi zrovna tenhle týden přišel mail, že v Annamském pohoří vzniklo nové chráněné území a že je to tam vážně super. To „super“ dokladuje i jeden z přiložených snímků. Je na něm PET láhev se šňapsem vyrobeným z vos a jejich larev naložených do alkoholu. Řeknu vám, okusil jsem poslední dobou leccos, od grilovaných štírů až po tučné larvy velkých nosatců, ale tenhle laoský šňaps mě nějak nebere. Jenže ono asi záleží na místě a situaci. Tlusté nosatčí larvy by mě jen tak z obrázku asi taky nelákaly, ale na prašné křižovatce u Atoku jsem si na nich docela pochutnal. (MALÁ FOTOGALERIE POD ČLÁNKEM.)

Místu a situaci ostatně přizpůsobujeme také jídelníček tradičních Dnů hmyzožravců u nás v zoologické zahradě. Jednotlivými chody naší ochutnávky – myslím pro návštěvníky, nikoli pro zvířata – tento víkend jsou například mouční červi na česneku, cvrčci v karamelu nebo švábi na másle a drcených rajčatech.

Myslím, že natolik konzervativní menu dnes už nikoho nerozhodí. O hmyzích pokrmech každý přinejmenším četl anebo je rovnou ochutnal – když ne někde v Asii, Africe či Latinské Americe, tak u nás v zoo nebo na některém food festivalu. Pokud se nemýlím, hmyzí lahůdky se podávaly už i na pražských náplavkách a tím se zařadily do absolutního mainstreamu. Ostatně zvykejme si. Mnozí tvrdí, že v hmyzích bílkovinách je naše budoucnost. A nejspíš mají pravdu. O hmyz už delší dobu docela intenzívně zajímá i světová Organizace pro výživu a zemědělství.

Za sebe bych hmyzí budoucnost, navíc asi dost vzdálenou, neviděl úplně černě. Jak jsem už napsal, hmyz může chutnat velmi dobře a na škrabání tykadélek v krku, kterému se třeba při pojídání cvrččích chipsů nejde vyhnout, si rychle zvyknete. Mám jen jednu obavu: že by nás o přípravě hmyzu mohl z televize začít poučovat nějaký nový, sebevědomý šéfkuchař Akdyžnemášmoučnýčervyvražtamžížaly. To bych snad do sebe i tady v Praze honem kopnul panáka laoského vosího šňapsu.