Již čtyři a tři čtvrtě roku provozujeme pět tisíc kilometrů od Zoo Praha autobusovou linku. Náš Toulavý autobus vozí děti z vesnic na okraji kamerunské rezervace Dja na exkurze do záchranné stanice poblíž hlavního města, kde mají možnost vidět gorily nížinné jinak než jenom jako maso na talíři… Snažíme se postupně změnit jejich náhled nejenom na gorily, ale na přírodu a její ochranu vůbec. Je to každodenní usilovná práce, která spojena s řadou komplikací. U příležitosti Světového dne goril se podívejme „pod pokličku“.


Shodou okolností letos v srpnu postihla Toulavý autobus doposud největší závada: ulomilo se mu přední kolo. Nikomu se bohudík nic nestalo, budeme však muset urychlit náš plán na zakoupení jiného vozidla; byť jen o pár měsíců. Během dosavadních více než čtyř a půl roku provozu ujel Toulavý autobus desetitisíce kilometrů nejen po slušných asfaltkách, ale i po pralesních cestách. Dostal opravdu hodně zabrat. A to nepočítám jeho „minulý život“, kdy po celá léta – natřený lila barvou – vozil školačky v Saúdské Arábii. Na potíže jsme ovšem v Kamerunu zvyklí.

Ještě před zahájením jízd Toulavého autobusu jsme museli čelit velké nedůvěře místních obyvatel. Ta pramenila z jiného projektu „bílých“, který byl realizován v městečku Somalomo. Šlo o velkou základnu pro správu Biosférické rezervace Dja, jejíž výstavba znamenala pro Somalomo skutečný ekonomický boom. Štědře ji financovala Evropská unie. Jenže projekt náhle skončil, z Bruselu už nepřišlo ani euro a dokončená základna začala pustnout. Když jsem ji před lety poprvé navštívil, zvolna ji pohlcovat prales a kapotami terénních aut prorůstaly stromy. Opuštění základny vyvolalo v Somalomo ekonomickou krizi. Část lidí odešla, mnozí další přišli o práci. Můžeme se pak divit jejich nedůvěře?

I tuto nedůvěru se nám však podařilo prolomit. Pomohla nám k tomu záštita, kterou Toulavému autobusu poskytl Karel Poborský. Slavní fotbalisté mají ve střední Africe bezmála vliv božstev a spojení Karla Poborského s Toulavým autobusem přineslo své ovoce, zejména když před jeho první jízdou sehrál s místními borci fotbalový zápas. Týdny na něj intenzívně trénovali!

Přesto jsme se o několik týdnů později dostali do téměř bezvýchodné situace. Při koupání v řece Dja utonul řidič Toulavého autobusu. To byla tragédie sama osobě, ale místní lidé si ji navíc spojili se zlými duchy. Posedli prý náš Toulavý autobus, a proto se jeho řidič utopil. Po nějakou dobu se zdálo, že budeme muset projekt ukončit. Nikdo by nám své dítě nesvěřil. Naštěstí v oblasti, odkud pocházel, naši spolupracovníci zanedlouho zjistili, že již dříve se tam utopili další dva jeho rodinní příslušníci. A bylo jasno! Zlí duchové neposedli Toulavý autobus, nýbrž řidičovu rodinu. Mohli jsme tedy projekt znovu rozjet…

Výčet všech úskalí a problémů, jimž jsme museli čelit, by zabral ještě hodně papíru. Ale i tak je, myslím, zřejmé, že realizovat tento projekt není jednoduché a že sehnat, zakoupit a přepravit do Afriky jiný přiměřeně ojetý autobus by nemělo být tím nejsložitějším, co jsme dosud absolvovali.

Ve zkrácené verzi vyšlo v sobotní MF Dnes.