„Než umřu, chci ještě vidět saolu,“ řekl s vážným výrazem ve tváři Bill Robichaud. Seděli jsme v restauraci v laoském Vientiane a probírali, čím si můžeme být vzájemně nápomocni. Billovo úsilí o nalezení a ochranu saoly jsme v té době podporovali už tři nebo čtyři roky, ale když jsem ho ten večer poslouchal, rozhodl jsem se, že oslovím i kolegy z dalších českých zoologických zahrad, aby se připojili ke zlínské, ostravské a naší zoo a také jeho týmu přispěli.

Saola bývá označována jako enigmatické zvíře, a jakkoli podobné přídomky bývají nadsazené, v tomto případě je slovo „enigmatický“ dokonale výstižné. Kopytník podobný přímorožcům, ve skutečnosti ovšem příbuzný turům, hnědě zbarvený a s výraznými světlými skvrnami a proužky na hlavě, byl pro vědu objeven na pomezí Vietnamu a Laosu teprve roku 1992. Mezinárodní tým přírodovědců v květnu toho roku u jednoho místního lovce narazil na zvláštní dlouhé rohy, jež nepatřily žádnému do té doby známému zvířeti. Tím okamžikem začal velký a vyčerpávající „hon“ na saolu, který trvá do dneška.


Ani po více než čtvrt století se však stále ještě žádnému biologovi nepodařilo studovat saolu v přírodě. Vše, co o ní víme, pochází z pozorování několika exemplářů, které se vždy jen po krátkou dobu dařilo držet v zajetí (nejznámějším z nich byla samička Martha odchycená roku 1996, na kterou Bill vzpomíná jako na „nejklidnější zvíře, jaké kdy viděl“), ze skrovných svědectví místních obyvatel a z všeho všudy pěti snímků pořízených fotopastmi. Sledovat saolu v přírodě se stále nedaří, i když se při jejím hledání vyzkoušelo ledacos, včetně analýz krve získané z pijavic sesbíraných v místech, kde by se saola mohla vyskytovat.

Nikdo také netuší, kolik saol ještě na pomezí Vietnamu a Laosu může přežívat. Bill mluví o rozpětí dvaceti až dvou set jedinců. Ať jich je ale dvacet nebo dvě stě, obývají území dnes již beznadějně rozdělené silnicemi, přehradami a dalšími bariérami. Tým Billa Robichauda se proto snaží nejen posílit legislativní ochranu vytipovaných oblastí (což je prospěšné řadě dalších ohrožených druhů zvířat) nebo vysbírávat pytlácká oka (podařilo se jich sebrat již přes 200 tisíc!), ale nedávno také začal ve Vietnamu budovat specializované chovné centrum pro saoly. Na jeho návrhu se podíleli špičkoví odborníci z celého světa, včetně těch našich, a jeho výstavba – stejně jako další aktivity Billova týmu – je částečně financována z prostředků poskytovaných nyní již čtyřmi českými zoo a nejnověji rovněž Unií českých a slovenských zoologických zahrad (mimochodem, v počtu zapojených institucí za námi zaostávají Německo i Velká Británie a předstihují nás pouze Spojené státy).

Chov v lidské péči znamená pro saolu opravdu již poslední naději. Jenže – nejprve je nutno alespoň několik jedinců najít a odchytit. Moc bych nejen Billovi, ale nám všem přál, aby se to podařilo.

Vyšlo v MFD.