Samička supa mrchožravého Anna se v naší zoo vylíhla loni v červnu. V srpnu jsme ji pak spolu s dalším supím mládětem převezli do východních Rodop. Tam je bulharští ochránci přírody umístili do umělého hnízda na vysokém skalním útesu, aby si začala přivykat na život ve volnosti. Po třech týdnech Anna toto umělé hnízdo opustila a brzo se rozletěla do afrických zimovišť. Právě tím okamžikem se začala psát vzrušující a místy nejasná kapitola jejího příběhu, která k dílčímu happy endu dospěla teprve nyní – a to jejím vysvobozením z tureckého „zajetí“.


Rychlostí svého postupu Anna loni v září všechny překvapila. Díky satelitnímu vysílači na jejích zádech jsme sledovali, jak přeletěla Marmarské moře a pokračovala Tureckem k jihu. Na rozdíl od toho, co je běžné u jiných supích mláďat, se nikde nezastavovala a v průměru urazila denně 190 kilometrů. Během devíti dnů tak dokázala překonat 1700 kilometrů. Poté ji však nedaleko města Mersin na jihu Turecka zastavily silný déšť a vítr. Tři dny zůstávala na stejném místě. Za špatného počasí to bylo přirozené. Jenže ani poté, co vysvitlo sluníčko a vítr ustal, se Anna nedokázala odhodlat k další cestě. Znepokojení o její osud narůstalo každou hodinou. Naštěstí nedaleko od Mersinu v té době působil turecko-bulharský tým ornitologů a jeho členové se plni obav, že Annu najdou mrtvou, vydali na místo. Autem dojeli, kam až to šlo, a pak pokračovali pěšky po ovčí stezce. Konečně Annu nalezli. Byla v louži vody. Živá, ale úplně promočená, vyčerpaná a na kost vyhublá. Zvážení ukázalo, že má hmotnost ani ne půldruhého kilogramu, tedy zhruba o pět set gramů nižší, než by měla mít. Něco s ní zjevně bylo špatně…


Ale ne zas úplně špatně. Během tří dnů přibrala v lidské péči skoro čtvrt kila a začala bojovat s každým, kdo se chtěl dotknout její potravy. Vzápětí bylo rozhodnuto, že nejlepší bude ji přepravit zpět do Evropy a zapojit do chovu, aby se alespoň její potomci mohli vrátit k životu ve volnosti. Jak ale napsali bulharští ochranáři, tímto rozhodnutím teprve začala ta opravdová noční můra.

Měsíce a měsíce trval boj s orientální byrokracií. Nekonečné dopisování na všechny strany, přípravy a schvalování dokumentů, vysvětlování, to všechno muselo vyžadovat mimořádnou trpělivost a opravdu pevné nervy. Anna byla mezitím tureckými úřady různě přemisťována a ztrácela se z dohledu. Nakonec se díky spolupráci řady organizací a jednotlivců v Turecku i Bulharsku přece jen podařilo všechno vyřídit a nyní – po roce v „tureckém zajetí“ – se Anna nachází v chovné stanici v bulharské Staré Zagoře. V těchto dnech se však již připravuje její transport zpět k nám, do Zoo Praha. Nebude to sice zrovna hollywoodský happy end, ale ve skutečném světě jsme lepší závěr této kapitoly Annina příběhu vlastně ani nemohli čekat.