V horní části naší zoologické zahrady stojí mohutný pískovcový pomník. Nese nápis „MVDr. Zdenkovi Jarošovi za jeho práci v letech 1945-1970. Zoologická zahrada Praha“. A přestože kolem něj chodím celá léta, měl jsem o tom, kdo byl dr. Zdeněk Jaroš, jen matnou představu. Nyní nadešel čas to napravit, a tak se probírám vzpomínkami pamětníků. Postupně se přede mnou vynořují obrysy mimořádného lidského osudu. Jak řekl bývalý kolega Petr Šulc, Jarošův život byl „na romány“.


Po maturitě na přerovském gymnáziu přivedla Zdeňka Jaroše láska ke zvířatům na Vysokou školu veterinární v Brně. Na podzim 1939, v 26 letech, měl podle vzpomínek pamětníků již před promocí. V pátek 17. listopadu si prý zajel pro zbytek svých věcí na brněnské Kaunicovy koleje a rozhodl se tam ještě přespat. Ať tomu bylo jakkoli, jeho osud se vzápětí zcela změnil. V sobotu 18. listopadu byl stejně jako mnozí další studenti okupanty zatčen a deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Tam protrpěl víc než dva roky. Po propuštění začátkem roku 1942 pracoval v Přerově jako zemědělský dělník a v prosinci 1942 pak mohl odejít do Lipska dále studovat veterinární lékařství. Na tamní fakultě působil i ředitel Zoo Lipsko prof. Karl Max Schneider, kterého Zdeněk Jaroš považoval za svůj velký vzor. Ani tím se však jeho spletité válečné osudy nezavršily. Po náletu na Lipsko v prosinci 1943, který zničil rovněž veterinární fakultu, odcestoval do Vídně, kde údajně dále studoval a – snad díky přímluvě prof. Schneidera – také pracoval v zoo. Po osvobození Vídně velel repatriačnímu vlaku a jím se vrátil do Brna, kde mu byl zanedlouho – konečně! – udělen titul MVDr.

Do Prahy přešel dr. Jaroš v listopadu 1945, a přestože po řadu let pracoval na různých pozicích jinde, již od počátku svého pražského působení docházel vypomáhat také do zoo. Až roku 1951 začal zastávat pozici jejího veterináře na plný úvazek. Stal se jedním z klíčových budovatelů Zoo Praha a současně ztělesněním obtížné éry veterinární práce, kdy mj. nebyly k dispozici preparáty pro imobilizaci zvířat. Na jedné z nemnoha dochovaných fotografií tak vidíme, jak několik silných mužů drží dr. Jarošovi na provazech losa, aby mu mohl upravit paznehty.

Podle vzpomínek zmíněného Petra Šulce, „za Jaroše se s maximálním nasazením dělaly věci, které by v tu dobu každý veterinář prohlásil za naprosto nemožné“. Příklad? „Když si jedenáctimetrákový zubr zlomil nohu, tak se mu dělala dlaha, tu vyráběli v Avii Letňany ze speciálních materiálů, a zubr se vykurýroval a ještě dlouhá léta žil.”

Úmrtí dr. Zdeňka Jaroše v nedožitých 57 letech znamenalo pro naši zoo velikou ztrátu. V úterý od něj uplynulo přesně půl století.

Vyšlo v rubrice Zoopisník MF Dnes.