Začátkem dubna jsme v pražské zoologické zahradě ve spolupráci se společností Rema Systém zahájili sběr starých mobilních telefonů. Jde o kampaň, jejímž cílem je zrecyklovat co největší množství vysloužilých mobilů a přispět k ochraně goril v Africe. Za každý vybraný přístroj vyplatí Rema Systém 10 Kč, které budou použity na pořízení vybavení pro strážce biosférické rezervace Dja v Kamerunu. Stejnému účelu poslouží rovněž podstatná část prostředků získaných Během pro gorily. Ten se v režii hlavního města Prahy uskuteční již tuto sobotu. Dovolte mi tedy, abych vám kamerunské strážce přírody alespoň krátce představil.

Djoum leží víc než dvě stě padesát kilometrů od Yaoundé, přičemž první tři pětiny této vzdálenosti se jede po velmi dobré asfaltce a zbytek po hliněné cestě, kterou zdolají jen auta s náhonem na všechna čtyři kola – a v době dešťů někdy ani ta ne. V Djoumu sídlí subprefekt, je tu zdravotnické zařízení, základní školy a lyceum, velké tržiště, povětšinou i signál mobilního telefonu atd., z našeho pohledu je však důležité, že zde sídlí jedna ze čtyř jednotek strážců přírody, ochraňujících biosférickou rezervaci Dja.

„Každý tady jí bushmeat,“ konstatoval strážce Tomi hned při našem prvním setkání. „A téměř každý také loví. Nemůžeme být moc přísní a snažíme se lidem vysvětlit, aby lov zmírňovali a nezabíjeli nejpřísněji chráněné druhy.“

Zatímco v Yaoundé pro nás byl před třemi lety problém bushmeat najít a pak vyfotografovat, v Djoumu to bylo něco úplně jiného. K obědu nám ho nabídli i v auberge, kde jsme přebývali.
„Jiné maso nemáte?“ ptali jsme se.
„Ne,“ zněla odpověď.
„To pro nás nemůžete sehnat ani kuře?“
„Jistě. Ale… kuře přece není maso!“


Strážci tedy stojí před skutečně sisyfovským úkolem, a to i přesto, že zdaleka ne vždycky má bushmeat nelegální původ. Kamerunský zákon rozlišuje tři kategorie zvířat, které se liší mírou ochrany. Například malé antilopy chocholatky anebo třeba dikobrazy je možné lovit pro vlastní potřebu. Pro mnoho chudých vesničanů, nemluvě o Pygmejích, jsou divoká zvířata důležitou součástí jídelníčku.

„Je nezbytné nabídnout lidem alternativní zdroje obživy,“ uvědomuje si strážce Jean. „Musejí mít jinou práci než je lov. Například v zemědělství.“

Ovšem lov volně žijících zvířat není jen záležitostí přežití. Výrok, že „kuře není maso“, ukazuje sílu zdejších tradic. A ty jsou živnou půdou pro obchod s bushmeatem, který se odehrává v mnoha úrovních – od té, že si venkované přilepší prodejem antilopího masa, až po skutečně velký byznys přirovnávaný k obchodu s drogami.

„Jsou lidé, kteří mají obchod s masem jako své povolání,“ říká strážce Jean. „Tady bushmeat levně nakoupí a se ziskem prodají v Yaoundé nebo Douale. Je to pro ně zdroj příjmu.“

Během hlídek na silnici strážci měsíčně legitimují a předvolají desítky lidí, kteří v nepovoleném množství převážejí bushmeat či chráněné druhy. Překvapivě často zadrží také zásilky gorilího masa anebo slonoviny. Ani gorilu, ani slona však neuloví obyčejný vesničan.

„Pro lov goril nebo slonů je potřeba mít odpovídající zbraň a vydat se do rezervace,“ vysvětloval nám Tomi „Je nezbytné si také najmout Pygmeje, kteří se v lese dovedou dokonale pohybovat. Gorily nebo slony zkrátka neloví každý, ale jen velcí pytláci. A právě ty pronásledujeme během hlídek v rezervaci.“

Hlídka v rezervaci, v neprostupném tropickém deštném lese, trvá deset až patnáct dnů. Účastní se jí čtyři strážci. Protože ecoguards, ač jsou nyní v postavení státních úředníků, nesmějí používat střelné zbraně, doprovází je jeden nebo více četníků. Na každého strážce a četníka pak připadá jeden nosič, takže se do džungle vydává deset i více osob.

„Zaměřujeme se především na bai, mýtiny, kam zvířata pravidelně přicházejí za minerály a za vodou,“ říká Jean. „Právě u těchto mýtin na ně číhají pytláci. Během jedné patnáctidenní hlídky je zadržíme dva až tři. V lese je mnoho pytláků a jsou připraveni po nás střílet.“

A také po strážcích střílejí. Jeden příslušník djoumské jednotky byl postřelen a jeho kolegové ho osmačtyřicet hodin přepravovali k lékaři. Tento muž přišel o nohu – což bylo způsobeno i tím, že ecoguards nemají žádné komunikační vybavení, kterým by přivolali pomoc. Nemají ostatně ani stany nebo pořádné boty…

Strážci jsou jednou z nemnoha nadějí pro gorily, slony a další živé tvory v Dja. A to nejen z toho důvodu, že se snaží zabránit pytláctví a obchodu s bushmeatem, ale především proto, že jako jedni z mála v této oblasti reprezentují odlišný přístup k volně žijícím zvířatům. Často s nasazením vlastního života.