Někdy se pejorativně mluví o „akademické oligarchii“, ale právě ty základní samosprávné elementy – akademický senát a rektor jím zvolený/nominovaný – umožňují kontrolu a nutí vyjednávat a tedy argumentovat, píše Stanislav Štech v komentářích k otázkám o akademické samosprávě.

Více o projektu se dozvíte v našem prvním článku.

Jaký je váš pohled na akademickou samosprávu? Je způsob řízení univerzit, založený na samosprávných mechanismech, podle vás správný? Funguje dnes podle vás akademická samospráva dobře?


Akademická samospráva patří k jednomu ze tří pilířů svobodného veřejného univerzitního vzdělání (vedle akademické autonomie a akademických svobod). Proto si nedovedu představit, že by byla jakýmkoli způsobem znehodnocena či oslabena. Jak jinak zajistit aspoň trochu demokracie zdola a zabránit manažerskému zmocnění se instituce? Někdy se pejorativně mluví o „akademické oligarchii“,
ale právě ty základní samosprávné elementy – akademický senát a rektor jím zvolený/nominovaný – umožňují kontrolu a nutí vyjednávat a tedy argumentovat a tedy analyzovat situaci … nikoli diktovat. Na akademické půdě jsem zažil různé skupinky, lobbing, apod., ale nikdy tvrdý diktát exekutivy. Je to dnes jediný správný způsob, jak univerzity řídit, protože navíc garantuje respekt k tzv. academic leadership. Akademická samospráva podle mě funguje v zásadě dobře –v době nekrizové rutiny je to orgán leckdy letargický, v kritických a krizových okamžicích aktivní a důležitý. Jistě lze uvažovat o zlepšení jejího fungování (nejen kvóty, ale třeba i reprezentativní zastoupení v kuriích atd.).

Jakou roli podle vás v akademické samosprávě hrají studenti a studentky? Přispívají svou přítomností k jejímu fungování, mají nějakou specifickou roli?

Někdy se samospráva redukuje jen na studenty v senátech, resp. na „hlas (málo kompetentních) studentů“. To je ale omyl – jejich hlas je často stejně kompetentní jako hlas akademických pracovníků. Nicméně, jednak se tím učí a formuje nová generace lidí s kritickým myšlením, zastávajících hodnoty vzdělanosti atd., jednak – a to hlavně – role studentů je specifická a nezastupitelná učiteli: oni jsou
nepříjemnými inspektory, kritiky, kontrolory – protože jejich různými „vhledy“ nezatížené dotazy a návrhy nutí exekutivu vnímat věci u kořene, jaksi naivníma očima a lépe si uvědomovat potřebu argumentace a důvodů pro prosazení svých rozhodnutí.

Co by podle vás mělo pro studenty a studentky znamenat jejich členství v akademické obci?

Členství v akademické obci, a zejména pak v senátech, je pro studenty něco, čeho by si měli vážit a nebrat to jako samozřejmost. Je ovšem potřeba opakovaně nově přišedším studentům tyhle věci vysvětlovat, ukazovat na příkladech, vytvářet třeba i orální tradici a přesvědčit je, jak je důležité neztratit vlastní svobodu jenom proto, že ji bereme za „taken for granted“. Elementárním projevem
pochopení svého členství v akademické obci je pak účast ve volbách do senátu.

Kdybyste měl/a ocenit jeden počin, kterým se za poslední tři roky nějaký student nebo studentka prokázal/a jako dobrý člen/dobrá členka akademické obce, co by to bylo?

Já stále ještě žiju pod vlivem Týdne neklidu a všech aktivit okolo něj. Pro mě je to tedy počin kolektivní. Myslím si, že se někdy za mimořádnou rolí Iniciativy za svobodné VŠ zapomíná, jak velkou roli sehrály akademické senáty několika fakult UK (Filozofická fakulta, Pedagogická fakulta, Právnická fakulta pokud jde o rozjezd akcí) a pak taky Akademický senát Masarykovy univerzity a dalších
vysokých škol. Prostě teď si netroufnu lovit v hlavě jedno jméno – pro mě to byla tahle kolektivní práce, kdy si nikdo z kritiků veřejné univerzity několik měsíců nedovolil ani sebemenší ironickou poznámku na adresu senátů a studentů v nich. Myslím, že zralost vystupování a argumentace zejména studentů byla taková, že by se dotyčný kritik jen zesměšnil.

Stanislav Štech

Stanislav Štech je profesorem pedagogické psychologie. V současné době působí jako prorektor pro rozvoj Univerzity Karlovy v Praze. Působil také na univerzitách a výzkumných ústavech ve Francii a je českým zástupcem v programu OECD zaměřeném na řízení vysokého školství. Byl jedním z řečníků na protestním shromáždění Za svobodné vysoké školy na konci února 2012.