Firmy si často stěžují, že nemají dost zaměstnanců. Většina lidí, kteří se ucházejí o práci, ale nedostane žádnou odpověď a nikdy se tak nedozví, proč je nepozvali ani na pracovní pohovor.

Naše firmy si poslední dva roky hlasitě stěžují, že nemají dost zaměstnanců. Na ministerstvu školství se jim snažíme vycházet vstříc. Nakonec je v zájmu všech, aby se lidé ve školách vzdělávali tak, že si na trhu práce i v životě poradí. Podporujeme praktickou výuku na odborných školách, větší spolupráci profesně zaměřených středních škol s relevantními firmami i přímý podíl lidí z praxe na výuce.

Faktem také je, že nedostatek zaměstnanců znamená pro stát další přímé náklady. Z veřejných peněz platíme rekvalifikace, doplácíme na dojíždění do práce, v minulosti stát posílal firmám peníze za to, že zadarmo najmou stážisty bez zkušeností. Máme zkrátka dost dobrých důvodů pomáhat firmám, aby našly, co hledají.

Dvě třetiny lidí nedostanou od firmy odpověď

V ostrém rozporu s tím mi přijde, jak podniky zacházejí s uchazeči o zaměstnání. Nedávno zveřejnila společnost LMC průzkum, podle kterého se asi dvěma třetinám lidí běžně stává, že odpoví na inzerát, pošlou životopis – a už se jim nikdo neozve.

Ještě horší je, že nejčastější důvod je podle stejného průzkumu nedostatek času na straně personalistů. Zkuste si to představit. Chybí vám stovky zaměstnanců, dostanete stovky životopisů, obsadíte deset míst – a zbytek nestihnete? Pak prostě řešení nespočívá v tom, že životopisů přijde ještě víc. Možná by nebylo od věci je lépe číst, nebo si lidi prostě stihnout pozvat na pohovor.

Aby bylo jasno, vadí mi, že zaměstnavatelé hledí na formality a nenamáhají se lidem ani dát zpětnou vazbu, proč je nevzali. Ti pak nemají žádnou šanci zjistit, co dělají špatně. Mají životopis špatně sestavený? Chybí jim znalost nějakého konkrétního programu, spravil by to nějaký kurs, jsou překvalifikovaní? Je to taková ruská ruleta.

Chyba rozhodně není v tom, že by se do firem hlásili nepoužitelní lidé. Nebavíme se o zkušenostech dlouhodobě nezaměstnaných lidí na Úřadu práce. Bavíme se o lidech, kteří chtějí změnit zaměstnání, přecházejí na trh práce ze školy nebo z mateřské dovolené. Podle údajů LMC hledá práci asi milion lidí ročně. Ti všichni zažívají, že se přihlásí o práci a nikdy se nedozvědí, proč je nevzali.

Není šance se dobrat zpětné vazby

V dnešní době jim v hledání správné odpovědi bohužel nepomůže ani stát. Od roku 2012 zaměstnavatelé nemusejí hlásit volná místa na Úřadu práce. Tehdejší ministr Drábek zrušil tuto povinnost proto, aby firmám ubylo administrativy. Druhotný efekt ale je, že Úřad práce nemá pořádnou evidenci, jaká místa firmy požadují obsadit, s kým dělají pohovory a proč třeba nedopadají dobře. Uchazeči o práci nemají vůči potenciálnímu zaměstnavateli žádná práva a on zase vůči nim žádné povinnosti.

Pokud to má nějaké jiné řešení, než obnovení role státu, sem s nápady. 80 tisíc lidí měsíčně zkusí požádat o místo a nedostane od zaměstnavatele žádnou zpětnou vazbu. Tito lidé nemají žádný nástroj, jak chybnou praxi firem ovlivnit. A celkem pochopitelně mají dojem, že jsou jim jedno.
Je těžké chtít po lidech, aby se profesně vzdělávali a v práci „rostli s úkoly“, když jim zaměstnavatel od začátku říká, že ho zajímá jenom papír (a možná ani to ne).

Než zase bude průmysl žádat o další navyšování kvót na zaměstnance z Ukrajiny, nechtěl by se nejdřív domluvit, že se k uchazečům o práci začne chovat jako k lidem? Pro začátek by stačilo, aby se počet těch nezodpovězených životopisů snížil aspoň na polovinu. Můžeme pokračovat častějšími pracovními pohovory a třeba poskytnutím odpovědi na dotaz uchazeče, proč zrovna jeho nevybrali. Ve školách se dnes lidi učí, jak mají navzájem komunikovat, v tom by problém být neměl. A jsem si pevně jistý, že by to ze strany zaměstnavatelů pomohlo víc, než jakákoliv ostrá prohlášení do médií.