V posledních dnech si ministerský předseda v demisi Andrej Babiš stěžuje na svou únavu. Na to, že ve všední den pracuje 18 hodin denně, osm hodin jen v sobotu a v neděli. Na to, že žije v neustálém stresu. Na to, že to skutečně už není žádná sranda a že ho dobře informované osoby varují, že by při tomto pracovním tempu mohl přijít o zdraví. A že to tedy bere vážně. Dokonce změnil svůj jídelníček. Jeho informace pro veřejnost jsou plné snahy vyvolat v čtenářích lítost k člověku, který se pro národ a vlast tak obětuje, že pracuje dokonce 18 hodin denně.
Pan premiér Bohuslav Sobotka krátce po neúspěšných krajských volbách usoudil, že politika ČSSD je dobrá, ale že ministři nedovedou s veřejností vhodným způsobem komunikovat. To je i není pravda. Ministři za ČSSD skutečně odváděli v bývalé vládě docela dobrou práci, a to myslím všichni občané vědí. Ale je tady jeden velký problém. Řada ministrů a dalších představitelů ČSSD (včetně okresních a krajských) působila, zvláště v poslední době, přímo jako generátory signálů mimořádné nedůvěryhodnosti.
Prezidentské volby dopadly tak, jak dopadly. Prezidentem České republiky byl opět zvolen člověk zcela jistě nehodný této funkce. Člověk, který je schopný kdejaké podlosti nejen proti svým protikandidátům, ale i proti mnoha jiným lidem, které z nějakého důvodu nenávidí. Ferdinand Peroutka, nebo rektor Mikuláš Beck, stejně jako ředitel Národní galerie Jiří Fajt jsou toho jasným důkazem.