Maturitní zkoušce se říká zkouška dospělosti. Snad jí kdysi opravdu byla. V dobách, kdy poměry přes veškerou společensky tolerovanou hanebnost a vynucovanou přetvářku přece jen vyžadovaly určitou úroveň svědomí a pravdomluvnosti. V dobách, kdy vládlo přesvědčení, že s poctivostí nejdál dojdeš, i když i v těchto dobách se to různými chytráky jen hemžilo.

O zkoušku dospělosti se tedy nejednalo proto, že studenti skládali zkoušku z nějakých, třeba i náročných předmětů, ale proto, že ji skládali ve věku, kdy už se předpokládalo, že jsou opravdu dospělí a oni to měli svým chováním a společenským vystupováním při náročné životní zkoušce dokázat.

A to je právě disciplína, ve které tolik účastníků generální zkoušky na státní maturitu selhalo. Oni totiž prokázali, že jsou dokonale nedospělí a na zkoušku dospělosti tedy připraveni nejsou. Nikoli proto, že nezvládli nižší stupeň maturitní zkoušky z matematiky. Oni totiž nezvládli nižší stupeň maturitní zkoušky z matematiky proto, že dosud nejsou schopni brát životní výzvy, před které jsou postaveni vážně a odpovědně. Prostě vycházeli z toho, že to nějak dopadne.

Mnozí z nich byli jistě ve své naivitě přesvědčeni, že opět zasáhnou populisticky ladění politici ODS a ČSSD a státní maturity přece jen zruší. Protože se ale ke své škodě nezajímají o politiku, vůbec si neuvědomili, že tentokrát by něco takového mělo pro českou vládu v Bruselu těžké finanční důsledky. A jak by vláda „rozpočtové odpovědnosti“, která se tak neoblomně staví vůči odborářům vysvětlovala, že ustoupila skupinám vystrašené pubertální mládeže? Zvláště, kdyby za tento svůj postoj musela těžce platit.

Novináři se velice podivovali, když zjistili, že si tolik „maturantů“ při generální zkoušce vybralo dobrovolně místo cizího jazyka nižší úroveň zkoušky z matematiky. Zjistili zřejmě, že zkouška z cizího jazyka je poměrně náročná a že matematika by mohla být přece jen jednodušší. Ukázalo se ale, že takovéto chytračení se dokonale nevyplácí. Kdyby se tito studenti věnovali alespoň základům středoškolské matematiky (tedy tomu, co by od nich měli učitelé chtít v prvním ročníku) museli by takovouto maturitu bez problémů složit. Ministr Josef Dobeš má skutečně pravdu, když říká, že obtížnost této zkoušky byla jen o málo vyšší, než úroveň znalostí žáků 9. tříd ZŠ. To si každý, kdo chce, může ověřit. Zjednodušovat takovou maturitu již není možné. Ministerstvo za těchto okolností nemá prostě kam ustupovat.

Problém tedy nespočívá v obtížnosti látky, ale v odpovědnosti k vlastnímu životu a v tom, že současní studenti by si měli uvědomit, že všechno se ošvindlovat nedá a že stále platí, že s poctivostí nejdál dojdeš, i když se to na první pohled nezdá. To, co se poctivě naučím, to mi již nikdo nevezme (ani žádná zkušební komise).

Ale je tu ještě jeden důležitý problém a tím jsou kantoři, neboli učitelé. Ti stále hořekují nad tím, jaký že to mají na školách stále horší a horší materiál (jak říkají žákům a studentům) a sní o dobách, kdy na střední školy mohlo jen malé množství lidí (prostě elita), se kterou se jim dobře pracovalo. A tvrdí, že jejich práce se vůbec nezhoršila, že pracují stále stejně. V tom to ale právě je. V dobách, kdy na střední školu mohli být přijímání jen studenti s velice dobrým prospěchem z matematiky zajisté platilo, že si studující s oním vysoce abstraktním způsobem výkladu matematiky nějak poradili. Jenže to už dávno neplatí a bylo by třeba najít způsoby výkladu, které jsou zajímavé i pro ostatní. Právě dějiny matematiky přímo plýtvají obrovským arzenálem příkladů, který by mohl zaujmout i další studující a zpřístupnit i jim matematiku jako organickou součást krásy, kterou je tento vesmír naplněn, nikoli jako ubohého kastráta nezáživné a odpuzující šedi, jak se to s úspěchem mnoha učitelům matematiky daří.