Po dlouhých letech, kdy bylo Národní technické muzeum uzavřeno, byla tato mimořádná kulturní instituce v minulých dnech opět zpřístupněna veřejnosti. Projevy oficiálních hodnostářů však ukázaly, že ani dlouhá léta nestačila k tomu, aby se jim v těch jejich „hlavách dubových“, jak by řekl Mikuláš Dačický z Heslova, rozsvítilo a konečně pochopili, co tolik mladých Čechů od zájmu o techniku spíše vzdaluje.

Jeden se domnívá, že je to hlavně matematika (pan rektor ČVUT). Další pak, například pan president Klaus, že je to hlavně vlivná skupina humanitně a umělecky zaměřených intelektuálů, kteří mají (zcela přirozeně) blíž ke sdělovacím prostředkům. Jde tedy vlastně o chytrou propagandu.
Matematika jako taková za to samozřejmě nemůže. Může za to zcela suchopárný a nezáživný způsob výuky matematiky. Způsob výuky bez poezie a vhledu. Mohou za to učitelé, ale dnes spíše učitelky, které do matematiky sami hlouběji nepronikly a proto si k ní ani nemohly najít hlubší vztah. Ve skutečnosti ji sami nemají rádi natož, aby ji milovaly a přesto ji učí. Nehoří, proto nemohou ani zapalovat. Jsou to vlastně lidé postižení a nevědí o tom. A své postižení šíří úspěšně dál. Je to stejné, jako se šíří na další generace různé jiné deformace předávané v rodině.
A pokud jde o druhou představu, totiž, že mladé lidi může odradit od zájmu o techniku skupina společensky vlivných lidí zaměřených proti technice navíc spojených s médii je opravdu mimořádně naivní. Důvodem, proč se mladí lidé zajímají o psychologii, filosofii, kulturní antropologii a další podobné obory a nikoli o fyziku, chemii, matematiku, tedy obory, které nacházejí uplatnění i v technice spočívá v tom, že jsou přesvědčeni, že jim tyto obory pomohou zodpovědět otázky po smyslu. Právě takové otázky si kolem dvacátého roku věku klade snad každý mladý člověk. Především otázky po smyslu života. Ale i po smyslu toho, co se ve světě děje. Po smyslu existence lidstva a podobně. Bohužel, v tom se mladí lidé mýlí. Na takové otázky žádný obor, který je možné učit na vysoké škole definitivní odpověď dát nemůže. S čím se ale každý student seznámit může je velké množství moudrých myšlenek lidí, kteří si podobné otázky kladli před nimi, a to rozhodně stojí za to.
Kdysi si takové otázky kladli i fyzikové a ještě před nimi matematikové na základě pokroku ve svých oborech. Ještě v šedesátých letech minulého století se podobné knihy z pera slavných světových přírodovědců vydávaly i u nás (byť s nezbytnou poznámkou v úvodu, která čtenáře přesvědčovala, jak se ten nebo onen nemarxistický badatel vlastně mýlí). Kdeže ale ty loňské sněhy jsou! První, co se dozví středoškoláci na dnech vědy, které pořádá ČSAV je to, na co věda odpovědět nedovede. Odpovědi na takové otázky ať hledají raději jinde. Tím se prostě prý seriozní věda nezabývá. Mezi takové otázky patří na prvním místě otázky dobra a zla. Tím se samozřejmě vědečtí pracovníci staví do eticky neutrální role. Oni lidstvu něco přinášejí a co s tím lidstvo udělá, jestli bude jejich práce použita k všeobecnému povznesení, nebo naopak k ničení, není už jejich věc. Jak pohodlné!
Seriozní vědec přece filosofií pohrdá a toto pohrdání navíc staví na odiv. Proto současné české „seriozní“ techniky dělají všechno proto, aby vychovávaly stejně seriozní fachidioty. Ještěže jsou alespoň v těchto věcech studenti vždy inteligentnější, než jejich učitelé a nenechají si jejich systém tak úplně nanutit.
Bylo by rozhodně prospěšné, kdyby studium vybraných základních kurzů společenskovědních a humanitních oborů mohlo být přístupné studentům přímo na ČVUT. Navíc by mohly být tyto obory pro potřeby ČVUT přímo upraveny a studium by jimi mohlo začínat, například v nějakém přípravném ročníku. Bylo by zcela jistě vhodné, aby součástí takového přípravného ročníku byla i výuka matematiky, ale poněkud jiná, než jak je v současné době obvyklé. Totiž taková, která by se snažila přece jenom rozšířit řady těch, kteří budou schopni porozumět, nikoli řady těch, kteří byli u zkoušek neúspěšní. Je to ostatně v zájmu samotného ČVUT. Vždyť na této škole bude muset vzniknout do budoucna celá řada kvalitních bakalářských oborů, na které se budou hlásit především prakticky zaměření lidé, nikoli teoretičtí myslitelé a těm budou muset matematiku nějak zprostředkovat.
Technika je přece bez matematiky nemyslitelná. Zařídit výuku společenských a humanitních věd to by snad ve spolupráci s Karlovou Universitou neměl být velký problém. Nepochybně by to prospělo především technikům, kdyby dokázali pochopit svou práci v širších souvislostech. Kromě toho by se stalo studium technických oborů rozhodně přitažlivější, protože by bylo schopno nabídnut i jistu vyšší úroveň všeobecného vzdělání. Horší to bude s inteligentní výukou matematiky, to je něco, čeho se většina inteligentních českých matematiků jen těžko odváží. Prostě nevědí jak na to.
A ještě jednu věc bych chtěl panu presidentovi připomenout. Bylo by možná poučné, kdyby při svých pravidelných konzultacích s ministry položil panu ministrovi školství otázku, proč jeho ministerstvo dlouhodobě (tedy již dlouhá léta) dává na sport sedmkrát až devětkrát více finančních prostředků, než na ostatní potřeby pro mládež, včetně zájmového a neformálního vzdělávání, které je snad nejvýznamnějším místem pěstování a rozvoj přírodovědných a technických zájmů. Zde zbývá jen smutně konstatovat, že pro všechny politické strany je před volbami vzdělání vždy na prvním, nebo nejvíce na druhém. Po volbách již ale pravidelně skutek utek. Vrcholem je pak současná vláda, vážený pane presidente, která se chystá na literaturu a tedy na českou vzdělanost uvalit dvacetiprocentní DPH. Takový zákon přece nemůžete, pane presidente, podepsat. Nebo snad přece jen?