Je neuvěřitelné, jaké pohrdání je možné vyčíst téměř z každého vystoupení představitelů české vlády, když mluví o řadových odborářích, nejen o vrcholných představitelích odborů (těmi pohrdají zvláště).

Podobně se chovají i lidé, kteří vládu podporují. Hesla jako „Lůza, odborářů múza“, o tom svědčí více než jasně. Zvláště mladá česká inteligence, to jsou ti, kteří si vzali za své před posledními volbami přesvědčit své hloupé báby a dědky, aby volili tím jedině správným a přípustným způsobem, tedy pravicově a nikoli tu umlaskanou socanskou bandu, je v této odpudivé rétorice napodobují.

Na odborářských demonstracích se vyskytují nadávky jako „odborářská hovada“, „odborářští korytáři“ a podobně. Samozřejmě, že se projevy davového chování vyskytují i na straně odborářů. Házení vajíček a rajčat není možné omluvit v žádném případě, ani když jeho terčem je ministr Kalousek, který se sám chová k odborářům pohrdavě. A i když jeho stoupenci takové chování částečně vyprovokují.

Nyní je tedy po stávce a obě strany se přou, kdo byl vlastně vítězem. Vládní strany tvrdí, že se vlastně nic nestalo a že to byla velká porážka pro odbory. Soudí to mimo jiné podle toho, že se k průvodu odborářů přidalo jen málo lidí. „A ještě si museli další přivést z Ostravy“, jak prohlásil s ironickým úsměvem pan premiér. K tomu někteří komentátoři sdělovacích prostředků (zvláště ti mladší) dokazují, že odboráři nereprezentují více, než 15% pracujících a že nemají vůbec žádnou schopnost oslovit další veřejnost, což prý dokazují jakési průzkumy.

Je to pravda? Stěží. Vládní strana jen dokazuje, že vůbec nemá tušení, co je to sociální inteligence. Tento druh inteligence potřebuje rozvíjet každý podomní obchodník prodávající pojištění, jestliže chce být úspěšný a existuje řada vzdělávacích firem, které mu takové kurzy mohou nabídnout, i když nejsou zrovna levné. Někdy ale pochybuji, jestli by některým našim ministrům takové kurzy byly co platné. Ty totiž předpokládají základní otevřenost, stejně jako pomoc facilitátorů a mediátorů překonat rozpory mezi partnery, kteří mají dojít k rozumné dohodě. Je ale možné o něčem přesvědčit pana ministra Kalouska nebo Drábka? Oni přece vědí, že jejich řešení současných problémů je pro všechny nejlepší, stejně jako to ví pan premiér Nečas. Nebo si snad po tom dnešním neúspěchu odborů dají přece jenom říci?

Mohla by snad vládní strana přece jen naslouchat silným společenským skupinám, kterým takovéto řešení nevyhovuje a vyhnout se tak dosud nebývalému společenskému napětí? Proč by to ale dělala? Vždyť odbory přece stejně zaznamenaly kolosální neúspěch! Zastavily jen veškerou železniční dopravu v zemi, Metro v Praze a také většinu ostatní dopravy v řadě českých měst, ale pro pana premiéra by byl úspěchem velký počet odborářů v ulicích. To by teprve byla podpora!

A to připomínám, že se největší odborová centrála této akce účastnila jen okrajově. Již na tom je vidět, jak dokonale chápe vládní strana a její příznivci současnou situaci. Obávám se, že po stránce sociální inteligence patří vládní příznivci pravděpodobně mezi skupinu těžce postižených. Jsou ale příliš „chytří“ na to, aby si to včas uvědomili.


Kdyby ministři této vlády „rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci“ nebyli tak „chytří“ možná, že by svým selským rozumem, který se vyznačuje přirozenou sociální inteligencí rychle pochopili, že stojí za to, aby svým sociálním partnerům vyšli vstříc alespoň v jejich návrzích boje proti korupci.

Tím spíše, že právě v těchto dnech upozornila seriozní média na výzkum korupce v českém prostředí, které si nechaly provést německé Obchodní komory (v pořadí již šestý) a který jasně dokazuje, že za vlády Petra Nečase (této vlády „rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci“ jak si sama říká) se ve srovnání s minulostí zhoršilo korupční prostředí ze všeho nejvíce. Není to jistě proto, že by korupci nějak podněcovala, ale spíše proto, že proti tomuto rozjetému vlaku nedělá vůbec nic. Je tedy vidět, že odbory mají nejen morální právo žádat svou vládu, aby konečně již v tomto směru začala něco konat.

A znovu připomínám, nevratná rozhodnutí je zcela nemorální, ale i nemoudré přijímat bez dohody s druhou částí politického spektra. I když si pan ministerský předseda nalhává, že odbory a nyní již i podnikatelé reprezentují jen nepatrnou menšinu národa, měl by jim velice pozorně naslouchat. Stejně není možné druhým natrvalo vnutit dobro proti jejich vůli. Výsledek nemůže být v takovém případě jiný, než tragický.