Téměř všichni z nás, kteří jsme se v listopadu 1989 horlivě účastnili tehdejších akcí a s radostí zvonili klíči, abychom symbolicky ohlásili konec komunistického režimu jsme byli nezlomně přesvědčeni, že nyní se před námi otevírají všechny možnosti. Ta největší brzda, která tolik mrzačila všechno v této zemi byla v troskách.

Co nám ještě může bránit, abychom uplatnili vše, co v nás je? V demokratickém politickém uspořádání nic, jak jsme byli přesvědčeni. V totalitním politickém režimu využívá to, co v nás je totalitní politická síla jen ke svému prospěchu a jen pokud jí to slouží. Vše ostatní potlačuje.

Totalitní politický režim v naší zemi již dlouhou dobu neexistuje. Proč tedy máme tak často pocit, že se kvalita našeho života ve srovnání s minulostí příliš nezměnila? Nebo, že se dokonce změnila k horšímu? A hlavně, jak je možné, že jsou tyto pocity často oprávněné?

Důvody jsou dva. Především jsme očekávali, že vývoj po listopadu 1989 bude převážně kladný, alespoň ve srovnání s tím, co jsme byli nuceni prožívat v komunismu. To je první důvod. A druhý důvod jsme částečně naznačili již výše. Neuvědomili jsme si (a většina z nás si to možná stále neuvědomuje), že největšími nepřáteli nás samých se můžeme stát my sami.

Jak již bylo výše řečeno právě demokratické politické uspořádání poskytuje každému možnost, aby uplatnil téměř bez omezení vše, co v něm je. A protože tuto možnost mají všichni a nejen někteří (jako v totalitním režimu), závisí vše na tom, jací vlastně jsme a které vlastnosti se tak v životě uplatní. Období posledních dvaadvaceti let nám nastavuje dost výmluvné zrcadlo.

Do politiky se často dostali lidé, které více než co jiného přitahuje moc. Peníze jsou druhou stránkou moci. Lidé, kteří mají moc musejí rozhodovat o velkých částkách peněz a záleží jen a jen na nich, za jakých podmínek tak učiní. Něco jistě mohou ošetřit zákony, ale zákony nezvládnou všechno. Záleží tedy na tom, kdo nás v politice reprezentuje a až na druhém místě jaké strany. Slušní a tolerantní lidé se jistě vždy navzájem domluví na kompromisu, který bude vyhovovat všem, i když budou představovat různé politické programy.

Je zcela přirozené, že se v politice snaží prosadit lidé, které přitahuje moc. To, co není přirozené je, že my všichni dovolíme, aby tito lidé hráli podle svého vlastního rozvrhu a na náš úkor. V době komunistického režimu (podporovaného sovětskými tanky) jsme to nemohli ovlivnit, ale nyní můžeme. A přesto jsme se na nic kloudného nezmohli. Tuneláři, zloději a korupčníci a podobné typy využili demokratických poměrů dokonale. Použili k tomu i politických stran, ze kterých se staly (alespoň zčásti) transformátory politické korupce. Kdo ale stále selhává jsme my, tedy veřejnost, která na podobné praktiky jen planě nadává. To je ale málo.

Politické strany jsou totiž příliš cenné občanské organizace (dokonce první, které v historii vznikly), abychom je mohli přenechat na milost a nemilost této skupině lidí. Politické strany nebo obecně občanské organizace, které usilují o moc by měly velice intenzivně spolupracovat s těmi, které o moc neusilují. Jejich členům ani představitelům tedy nehrozí, že se budou podílet na moci v jakékoli podobě a tedy ani to, že budou korumpováni.

Občané organizovaní v občanských organizacích i zcela neorganizovaní představují pro politické strany ten nejdůležitější kapitál. Kapitál voličských hlasů. A je jen na nás, jak tato spolupráce bude vypadat. Zatím jsme vždy tolerovali politickým stranám, aby daly na kandidátní listiny i takové kandidáty na poslance, kteří v minulém období hlasovali například pro zákony usnadňující korupci. Pokusme se, aby do budoucna nic takového neprošlo. Ve skutečnosti mají občané velké možnosti, jak působit na veřejnou sféru, ale musí se je naučit používat a vzájemně v tomto směru spolupracovat.

A opět zdůrazňuji, tak jako v minulém článku, že to je hlavní důvod, proč je naše situace řešitelná jen zdola. Zásadní změnu politických poměrů může přinést jen aktivní občanská společnost. Tedy neustálý tlak těch, kteří nemají žádnou politickou moc a nerozhodují o žádných rozpočtech na ty, kteří tuto moc mají a neustálé volání těchto lidí k zodpovědnosti.