Májové iluze
Paní poslankyni Peckové se podařil opravdu nezapomenutelný výrok, který nabízí i těm poslanců vládních stran, kteří by snad mohli mít ještě nějaké pochybnosti o své politice rozhřešení „Úsporná opatření pocítí v tomto případě ve svých peněženkách senioři, ale oni se tomu přizpůsobí. Mnozí se narodili za války a svůj život prožili v režimu, který jim žádné extra zbohatnutí nedovolil.“
Tak mne napadá, že by zřejmě valorizace důchodů, která vyrovnává běžnou roční inflaci v normální výši mohla vést k zbohatnutí seniorů. Předseda poslaneckého klubu, do kterého paní poslankyně patří vysvětloval, že prý paní poslankyně chtěla zdůraznit, jak málo se této skupině občanů dostává úcty, po které touží. A máme to. Člověk by nevěřil svým uším, ale to je možná jen jakési májové mámení. Lehoulinká a těžko uvěřitelná iluze.
Takových by se ale našlo více. Paní poslankyně již ke své škodě zřejmě dávno zapomněla, že v onom režimu, který „jim (tj. seniorům) žádné extra zbohatnutí nedovolil“ bylo možné koupit předměty denní potřeby za zlomek toho, za co je možné stejné věci pořídit dnes, a to se týká i pronájmu bytu. Neexistovali také žádní exekutoři. Vybraným lidem stěžovala život jak jen mohla státní zločinecká organizace STB, ale ta se zajímala jen o některé. Většina si musela dávat pozor spíše na místní udavače a některé aktivní učitele (nebo spíše učitelky), kteří se snažili ochránit socialistické střední a vysoké školy od zletilých i nezletilých potomků, vychovaných v podvratném rodinném prostředí.
Žít v komunistickém režimu bylo velice ponižující a bylo to velké utrpení, ale jsem si jist, že většina z nás to právě takto vůbec nevnímala. Jaký div, že tvůrčí vzepětí koaličních tvůrčích sil a zvláště jejich ponižující a pohrdavý způsob komunikace s veřejností má za následek prudký vzestup preferencí reprezentantů bývalého režimu. Jak je vidět, veřejnost stále trpí iluzí, kterou tito soudruzi pozůstalí intenzivně podporují, že čím více jich zvolíme do parlamentu, tím lépe se nám povede, tj. právě tak jako kdysi. Iluzionisté, třeba i ti pouťoví, jak známo, veřejnost přitahují. Předvádějí skutečnost, jakou si přeje, nikoli takovou, jaká je.
Iluzionistů se ale v kouzelných májových dnech najde nepřeberné množství. Dříve takové májové šálení reprezentovaly třeba prvomájové průvody. Dnes je to například začátek volební kampaně do krajských zastupitelstev. Stále znovu si říkám: „Jak je možné, že si oprávněně stěžujeme na chování politiků obou velkých stran (ČSSD i ODS) a přesto se necháme přesvědčit, abychom jim v jakýchkoli volbách odevzdali (v součtu) nadpoloviční většinu svých hlasů?“
Jako bychom podléhali při volbách jakémusi neuvěřitelnému mámení, že nyní to již dopadne opravdu jinak, i přes to, že kandidují stejní lidé, jako v minulém období. Dnes již s jistotou víme, že ani jedna velká strana nemá dost vnitřních sil postavit se korupci ve svých řadách. ČSSD není v tomto směru lepší než ODS. To dokazuje případ její pražské organizace posetý korupčními osobnostmi více, než mísa obložených chlebíčků svými ingrediencemi. S těmi se strana dodnes nedokázala rozejít. A to je jen jeden případ. Na pražské radnici byli sice poraženi, ale čekají opět na svoji příležitost. Podobná situace je i v ODS.
Ale co s tím? Vlastními silami si s tím ani jedna z těchto stran neporadí. Jenže veřejný život v naší zemi velké strany potřebuje. Veřejnost by se měla pokusit pro ně něco udělat. To se ale nedá udělat jinak, než vytvořit silný tlak a donutit je ke spolupráci. A že to nebude vůbec jednoduché, to si můžeme být zcela jisti. Jakákoli iluze v tomto směru, byť májová, je zde zcela nepřípadná. O tom, jak by se dalo postupovat ale až příště.
Tak mne napadá, že by zřejmě valorizace důchodů, která vyrovnává běžnou roční inflaci v normální výši mohla vést k zbohatnutí seniorů. Předseda poslaneckého klubu, do kterého paní poslankyně patří vysvětloval, že prý paní poslankyně chtěla zdůraznit, jak málo se této skupině občanů dostává úcty, po které touží. A máme to. Člověk by nevěřil svým uším, ale to je možná jen jakési májové mámení. Lehoulinká a těžko uvěřitelná iluze.
Takových by se ale našlo více. Paní poslankyně již ke své škodě zřejmě dávno zapomněla, že v onom režimu, který „jim (tj. seniorům) žádné extra zbohatnutí nedovolil“ bylo možné koupit předměty denní potřeby za zlomek toho, za co je možné stejné věci pořídit dnes, a to se týká i pronájmu bytu. Neexistovali také žádní exekutoři. Vybraným lidem stěžovala život jak jen mohla státní zločinecká organizace STB, ale ta se zajímala jen o některé. Většina si musela dávat pozor spíše na místní udavače a některé aktivní učitele (nebo spíše učitelky), kteří se snažili ochránit socialistické střední a vysoké školy od zletilých i nezletilých potomků, vychovaných v podvratném rodinném prostředí.
Žít v komunistickém režimu bylo velice ponižující a bylo to velké utrpení, ale jsem si jist, že většina z nás to právě takto vůbec nevnímala. Jaký div, že tvůrčí vzepětí koaličních tvůrčích sil a zvláště jejich ponižující a pohrdavý způsob komunikace s veřejností má za následek prudký vzestup preferencí reprezentantů bývalého režimu. Jak je vidět, veřejnost stále trpí iluzí, kterou tito soudruzi pozůstalí intenzivně podporují, že čím více jich zvolíme do parlamentu, tím lépe se nám povede, tj. právě tak jako kdysi. Iluzionisté, třeba i ti pouťoví, jak známo, veřejnost přitahují. Předvádějí skutečnost, jakou si přeje, nikoli takovou, jaká je.
Iluzionistů se ale v kouzelných májových dnech najde nepřeberné množství. Dříve takové májové šálení reprezentovaly třeba prvomájové průvody. Dnes je to například začátek volební kampaně do krajských zastupitelstev. Stále znovu si říkám: „Jak je možné, že si oprávněně stěžujeme na chování politiků obou velkých stran (ČSSD i ODS) a přesto se necháme přesvědčit, abychom jim v jakýchkoli volbách odevzdali (v součtu) nadpoloviční většinu svých hlasů?“
Jako bychom podléhali při volbách jakémusi neuvěřitelnému mámení, že nyní to již dopadne opravdu jinak, i přes to, že kandidují stejní lidé, jako v minulém období. Dnes již s jistotou víme, že ani jedna velká strana nemá dost vnitřních sil postavit se korupci ve svých řadách. ČSSD není v tomto směru lepší než ODS. To dokazuje případ její pražské organizace posetý korupčními osobnostmi více, než mísa obložených chlebíčků svými ingrediencemi. S těmi se strana dodnes nedokázala rozejít. A to je jen jeden případ. Na pražské radnici byli sice poraženi, ale čekají opět na svoji příležitost. Podobná situace je i v ODS.
Ale co s tím? Vlastními silami si s tím ani jedna z těchto stran neporadí. Jenže veřejný život v naší zemi velké strany potřebuje. Veřejnost by se měla pokusit pro ně něco udělat. To se ale nedá udělat jinak, než vytvořit silný tlak a donutit je ke spolupráci. A že to nebude vůbec jednoduché, to si můžeme být zcela jisti. Jakákoli iluze v tomto směru, byť májová, je zde zcela nepřípadná. O tom, jak by se dalo postupovat ale až příště.