Občanská společnost a politické strany (aneb My a oni)

12. 05. 2012 | 15:32
Přečteno 3756 krát
Opět nám dnes jedny volby, které v Evropě proběhly připomínají, že se často nechceme znát ke své vlastní minulosti a jaké to může mít důsledky. Mám na mysli volby řecké. Ostatně Řeckem nás stále straší naše vládní koalice, když říká, že musíme tolerovat ta nebo ona úsporná opatření, aby to u nás nedopadlo tak jako v Řecku. Zajímavé je, že stejné nároky ministři současné vlády nekladou na sebe. Informovaní komentátoři upozorňují v tomto ohledu na zajímavé podobnosti. Přední česká publicistka Lída Rakušanová například píše:

„… i v Řecku už před lety docházelo ke zneužívání a rozkrádání evropských dotací. S tím důsledkem, že utracené peníze, neproplacené z Bruselu musel nakonec nést tamní státní rozpočet, čímž se zadlužení země prohlubovalo, až se ocitlo daleko za hranicí únosnosti. Podobně jako u nás se i v Řecku korupční kauzy dlouhé roky zametaly pod koberec. Podobně jako u nás dozvídala se i v Řecku čas od času veřejnost, jak nereálné objemy peněz plynou ze státní pokladny do kapes vybraných státních úředníků či poradců. Podobně jako u nás mizeli „šibalové“ v daňových rájích, aniž by se stát namáhal jim v tom zabránit. A v neposlední řadě, podobně jako u nás, házeli i v Řecku politici vinu za důsledky vlastních selhání a následných nepopulárních opatření bezostyšně na Brusel. Řecko je názorným příkladem, k jakým koncům tohle vede.“

Řekové jsou skutečně v obtížné situaci. Většina z nich má pocit, že tuto situaci nezavinili, že to byli ti známí „oni“ (většinou jejich politici). Ale přinejmenším se musíme ptát „Jak je možné, že když se dovedou proti svým politikům vzbouřit nyní, proč se nevzbouřili již v minulosti? Proč jim takové špatné vládnutí tolerovali?" Země nepatří politikům, kteří jí vládnou, ale občanům, kteří v ní žijí a jedině ti také nesou důsledky dějinných událostí, kterými tato země prochází, ať už mají pocit, že je zavinili, nebo ne. Kdo má oči k vidění, ten si toho již dávno všiml. Jak dlouho to ale bude trvat, než státní úředníci ve spojení se spřízněnými podvodníky rozkradou i většinu našich prostředků?

Nezvratný důkaz, že ODS a ČSSD jsou si v některých důležitých věcech daleko bližší, než by nám bylo milé, i když se obě strany navenek tváří, že tomu tak není, přichází právě v těchto dnech. Nedávné hlasování v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, kdy obě tyto strany v dojemné shodě (ke které se připojila navíc KSČM) odmítli zákon, který postihuje státní úředníky za škodu způsobenou ve funkci o tom svědčí zcela jasně. Samozřejmě, že nyní budou obě strany dokazovat, že zákonná předloha byla nekvalitní.

Ve skutečnosti jde ale o to, že ODS i ČSSD mají ve státním aparátu (ať již centrálním, nebo regionálním) nejvíce svých lidí a také nejvíce těch, kteří neobstáli a to je třeba za každou cenu ututlat. Je pravda, že by se za vlády ČSSD žilo většině z nás asi o něco lépe (je totiž sociálně citlivější), ale dnes již s jistotou víme, že ani jedna z těchto stran nemá dost vnitřních sil postavit se korupci ve svých řadách. ČSSD není v tomto směru lepší než ODS. Obě strany také společně již léta brzdí prosazení Zákona o státní službě, který je již dlouhou dobu schválen, ale jehož platnost je stále odkládána.

To hlavní, na čem české veřejnosti záleží, tj. zastavení obřích korupčních praktik v naší zemi, by se tedy zcela jistě nástupem ČSSD k moci vyřešit nepodařilo. V tomto ohledu by pád současné vlády žádnou zvláštní změnu nepřinesl. To bychom si měli dobře uvědomit. Některé bezprostřední sociální problémy by se jistě podařilo vyřešit, ale korupce a na něm založené plýtvání by pokračovalo dál. Co je třeba k opravdové změně? Velký vnější tlak občanských struktur, který dá jasně najevo, že strany, které nezaručí jiný přístup nikdo volit nebude.

Jestliže budeme chtít, máme možnost ovlivnit svůj osud daleko více, než se nám na první pohled zdá. Jak? Tím, že se naučíme spolupracovat s politickými stranami, přesněji řečeno tím, že je ke spolupráci donutíme, protože ono se jim zase až zas tak moc s občanskou společností spolupracovat nechce.

Čekají nás opět volby do krajských zastupitelstev, ze kterých uniká do soukromých kapes obrovské množství peněz. ČSSD se sice snaží, aby krajské volby byly jakýmsi „referendem“ o vládě současné koalice, ale tím se jen snaží emoce lidu využít ve svůj prospěch. Rozumné myšlení se přece neskládá jen z emocí a i kdybychom si to přáli sebe více, žádné krajské volby nemohou být referendem o počínání centrální vlády.

Co tedy dělat, aby strany začaly brát občanskou společnost vážně? Především je třeba v každém kraji vytvořit jakési parlamentní sdružení občanských organizací, které se shodnou, jaké politiky by rády ve svých krajských zastupitelstvech viděly. Co od politiků chceme, bez ohledu na to, z jaké strany pocházejí. Zorganizovat něco takového mohou pomoci odborové organizace, které mají již ve všech krajích regionální struktury. Nejlepší by v tomto ohledu byli Regionální rady odborových svazů, které mají již nyní komunikační vazby, jak s krajskými úřady, tak například se zaměstnavateli, kterým leží otázka zhoršující se korupce u nás na srdci stejně jako občanům. Kdyby se podařilo, aby regionální rady poskytly domovskou základnu takovýmto parlamentním sdružením, jejich činnost by se do začátku značně zjednodušila.

Jak už jsme se mnohokrát zmínili, velká moc má tendenci korumpovat. A ti, kteří se k takové moci nikdy nedostali, nemohou nikdy bezpečně říci, co s nimi udělá. Za posledních více než dvacet let máme spíše smutné zkušenosti. Jen málokdo je na něco takového připraven. Čeští občané nejsou v průměru o nic lepší, než jejich politici. Jejich jediná výhoda je, že nejsou pověřeni výkonem moci a vším, co s tím souvisí. Ale právě proto, že tomu tak je, mohou se i za těchto podmínek pokusit aktivní občané (tj. občanská společnost) vytvořit kontrolní systém snižující korupci politických institucí na minimum. A především velký tlak na politické strany. Moc totiž nemůže efektivně nikdy kontrolovat sama sebe. Takovou kontrolu si musí vynutit ten, kdo stojí zcela mimo. Občanské organizace se ale musí naučit navzájem daleko lépe spolupracovat a koordinovat svou činnost, nejlépe i s odbory.

Politici by se měli zavázat dodržovat základní principy lidské slušnosti, což v této společnosti není zdaleka samozřejmé. Rozhodně bychom jim ale neměli vnucovat jejich politický názor. Zde je ovšem jeden velký problém. Mnozí z nás si o sobě rádi myslí, že právě oni patří k lidem, kteří představují tu slušnější část společnosti.

Rozhodně bychom měli donutit kandidující politiky, aby se zavázali k tomu, že budou souhlasit s pravidelným zveřejňováním jakýchkoli operací s veřejnými prostředky všeho druhu. Nebudou souhlasit, aby krajský úřad, který zastupují, vstupoval do jakýchkoli vztahů s organizacemi, které s takovým zveřejňováním nesouhlasí.

Trvejte na tom, aby vám strany, které budete volit něco přitažlivého nabídly. Nedávno se hodně mluvilo o možnosti rozhodovat řadu věcí prostřednictvím referenda, aby si občané nepřipadali vyřazeni z politického života v době mezi volbami. Regionální volby k tomu dávají voličům skvělou příležitost. Předpokladem je dobrá vůle jak na straně politických stran, tak na straně občanských organizací. Jestliže bude dobrá vůle, je tu ještě jedna další možnost, která se dá využít i v případech, kdy rozhodování prostřednictvím referenda je zcela nevhodné. Tedy i v případech, které vyžadují hlubší odborné znalosti. Je zcela jistě možné, aby občané rozhodli v referendu, jehož podmínky jsou vhodně nastavené, jaký důchodový systém chtějí. Těžko však mohou rozhodovat o rozdělování finančních prostředků na politiku vzdělávání, nebo obrany. Přesto však existuje, alespoň na krajské úrovni, možnost, jak kombinovat vliv občanské společnosti a politických stran a přitom by to nevyžadovalo změnu ani jediného zákona.

Krajské úřady totiž rozdělují finanční prostředky v různých oblastech v místě své působnosti. Je přece možné, aby se politické strany, které za toto rozdělování odpovídají domluvily s občanskými organizacemi, jak si takové rozdělení prostředků v kraji představují. Proč by o rozdělování finančních prostředků, které se vyberou na daních měly rozhodovat stranické sekretariáty. Není divu, že taková moc svádí k zneužití. Jsou to přece prostředky všech a je tedy třeba žádat, aby do jejich rozdělování mělo možnost mluvit daleko širší společenství občanů.

Když se organizace v kraji (například vzdělávací) dohodnou mezi sebou do určitého předem daného termínu, jak si takové rozdělení v daném období představují, mohou takovou dohodu politické orgány kraje s klidným svědomím přijmout. Rozdělování peněz se totiž týká právě těchto organizací. Když se nedohodnou do předem určené doby, musí samozřejmě rozhodnout politické orgány kraje.

Je jasné, že politické orgány kraje dohodu zainteresovaných organizací také přijmout nemusejí, potom ale musí zdůvodnit proč, aby nebyly obviněny z nějakých vedlejších postraních zájmů. Právě toto je způsob, kterým by se dal spojit vliv občanských organizací a politických stran při utváření každodenní politiky. Politické strany mohou odfiltrovat některé extrémní tendence, které se občas v občanských organizacích vyskytují a naopak občanské organizace (a odbory) mohou mít dobrý vliv na korupční praktiky, ke kterým mají sklon politické strany.

Tímto způsobem se dá řešit i mnoho jiných problémů, zvláště v oblastech, kde působí občanské organizace. Předpokladem je ale dobrá vůle z obou stran. Bylo by asi vhodné, aby se občanské organizace v krajích prostřednictvím svého sdružení obrátily na politické strany s dotazem, která z nich by v případě zvolení do krajského zastupitelstva byla ochotna na podobnou spolupráci přistoupit.

Doporučoval bych volit právě ty strany, které na takovouto výzvu přistoupí. Tuším ale, že tak jednoduché to nebude. Stranické sekretariáty se nerady vzdávají své moci a možnosti rozhodovat o tolika věcech v mimořádně úzkém kruhu, tj. dělat kabinetní politiku. Je to také zdroj jejich financí a uspokojení. Kolik jen lidí si je předchází a snaží se dělat všechno možné i nemožné, aby rozhodly v jeho prospěch (alespoň částečně). A toho všeho se mají vzdát?

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy