Dobré úmysly jsou jako vysoko letící přelétaví ptáci. Jen málokdo dohlédne, kam letí a už vůbec je těžké posoudit, jakou barvu peří ti ptáci vlastně mají. Proč to říkám? Hodně přemýšlím v poslední době o Řecku. Nedá mi spát, co se v posledních letech přihodilo tomuto lidu, který světu objevil filosofii. Základním požadavkem filosofie je filosofická reflexe, řečeno česky schopnost nahlédnout ke kořenům věcí. Kde to tedy všechno začalo. Řekové dospěli k nezvratnému přesvědčení, že za zoufalou situaci, do které se dostali, neodpovídají. Nabyli přesvědčení, že to byl někdo jiný, nějací „oni“, hlavně politici, kteří je dostali tam, kde nyní jsou.

Jak je ale možné, že občané Řecka tolerovali politikům rozsáhlou korupci ve státních službách, i když museli vědět, že je to nevhodné jednání. Zřejmě se jim to nějakým způsobem stále vyplácelo a vůbec si nedovedli představit, jaké to všechno může mít důsledky. Přece se nic nestane, když si naše rodina trochu přilepší. Když je takových rodin s dobrými úmysly velké množství, pak se ale může stát, že peníze jednou dojdou.

To vše říkám jen proto, že my (a nejen my) se právě v této věci Řekům neobyčejně podobáme. Kdo z nás potkal někdy někoho, kdo o sobě řekl, že si přál, aby poměry v minulém režimu byly takové, jaké nakonec byly? Všichni, včetně hlavních protagonistů převratu v roce 1948 (například Josef Smrkovský a další) tvrdili, že si to představovali úplně jinak. To je klasický případ lidí, kteří jednají s dobrými úmysly.

Dobré úmysly jsou jedna věc. Schopnost tyto úmysly a záměry realizovat druhá. To, jací jsme, se vždy odráží v tom, co děláme. Naše vědomí i podvědomí se prolíná do našeho konání, ať jsou deklarované úmysly jakékoli. Když to shrneme, můžeme jednoznačně konstatovat, že naše duševní vlastnosti stvořily celkový charakter komunistického režimu, bez ohledu na to, jaké byly naše původní úmysly. Konec konců, němečtí občané také zřejmě kdysi podporovali Adolfa Hitlera s těmi nejlepšími úmysly prospět své zemi, i když si asi jen těžko dovedli představit, jak to skončí. Tím ale jejich odpovědnost není menší. Je běžnou lidskou vlastností, že většina z nás není schopna docenit, ale ani zahlédnout důsledky svého konání, jak přesvědčivě dokazuje například falešné obviňování romských spoluobčanů z toho či onoho kriminálního přečinu.

Když jsme v listopadu 1989 jednou pro vždy odzvonili komunistickému režimu, také jsme si představovali, že budou u nás stejné, nebo alespoň podobné poměry, jako například ve Švédsku, v Německu, nebo alespoň v Rakousku, i když jsme dobře věděli, že stejné platy brát asi hned tak nebudeme. Ale nejsou. Stále nám něco chybí. Co to ale je? Hledáme a najít nemůžeme. Říkáme si, musí to být nějaký ten skrytý komunista, na kterého jsme zapomněli a který nám stále otravuje život. Řekl bych, že nejsme tak daleko od pravdy. Ty negativní české vlastnosti, které nám otravovaly život už v době komunismu, ale které komunismus nestvořil, možná jen trochu posílil, nám otravují život i dnes.

Dobré úmysly samy o sobě tedy nestačí k tomu, aby byly dobré i výsledky našeho snažení. Mít dobré úmysly je záslužné, ale je třeba se vždy ptát, zdali ti, kteří je mají, jsou již vnitřně připraveni je také naplnit. Jinak jsou nepoctiví sami k sobě i k druhým.