Právě skončené volby do krajských zastupitelství a do třetiny Senátu Parlamentu České republiky jsou v mnohém poučné a tato poučení je možné vztáhnout na jakékoli volby, včetně voleb parlamentních a presidentských. A protože jsou presidentské volby nedaleko, je vhodné si tato poučení znovu připomenout.

Základní otázka zní „Co je hlavní příčinou toho, že jsou někteří lidé do svých funkcí zvoleni a jiní nikoli?“ Zvláště jasně to ukazují volby do Senátu, kde se volí jednotlivé osobnosti. U voleb krajských pak vždy rozhoduje, kdo stojí v čele kandidátní listiny. A také jak si zvolená strana (případně místní koalice) počínala v minulém období.

V tomto ohledu je asi odstrašujícím příkladem počínání koalice ČSSD a ODS v Ústeckém kraji. Stejně tak jako chování paní hejtmanky Vaňhové z ČSSD. Je skutečně tragické, že tato dáma nemohla být z kandidátky ČSSD stažena ještě před volbami. Výsledky voleb pak nemohly pro její stranu dopadnout jinak. Proč? Protože se opět ukázalo, že voliči odevzdávají své hlasy převážně důvěryhodným kandidátům.

Důvěryhodnost je ale široký pojem. A je třeba tedy vyjasnit, co vlastně máme na mysli, když mluvíme o důvěryhodnosti. V běžném životě je pro nás důvěryhodný člověk takový, který se chová slušně, nepodvádí, není zákeřný, vím, co od něj mohu očekávat, a podobně. Důvěryhodnost v tomto smyslu tedy zahrnuje pouze etické požadavky.

To v případě politika, stejně, jako v případě jakéhokoli jiného vrcholného vedoucího pracovníka, asi nestačí. Schopnost jednat eticky může být jen základním předpokladem. Vaši podřízení (a v případě politika také veřejnost) přece musí vědět, že se budete vždy snažit rozhodovat v zájmu věci (politik v zájmu veřejnosti), že nemá žádné skryté cíle a motivy, které určují nebo zásadním způsobem ovlivňují jeho jednání.

K tomu, aby se však mohl někdo na patřičné úrovni danou konkrétní problematikou zabývat, potřebuje v této oblasti značné odborné znalosti.

To, že máte v dané odborné oblasti patřičné odborné znalosti, může dosvědčit jedině praktická činnost v této odborné oblasti a její výsledky, kterými můžete prokázat svoji způsobilost.

Přibližně toto jsou čtyři složky důvěryhodnosti. Nemusím zvlášť zdůrazňovat, že mnoha našim vrcholným politikům alespoň jedna z těchto složek chybí.

A můžeme nabídnout hned jeden zářný příklad. 31.10.2012 opustil českou vládu jeden z jejích nehorších ministrů. A tak si lze jen marně povzdechnout: „Jaká to opět promarněná politická kariéra!“ Nemyslím si, že jeho neštěstím je kterýkoli ze spolupracovníků a není jím ani náměstek Šiška, kvůli kterému se vzdal své ministerské funkce. Svým největším neštěstím je pan exministr Drábek sám.

Jako odborník v kybernetice (případně v energetice) si pravděpodobně neuvědomil, že oblast sociální práce je zcela svébytná a také velice náročná. Kromě toho již od začátku bylo jasné, s jakým postojem přichází do své funkce. Bylo mu prostě jasné, že všechny sociální dávky jsou pracujícími a nezaměstnanými zneužívány a že on je tím pravým mužem, který je schopen s touto věcí pohnout. Jméno „Drábek“ charakterizuje jeho povahu mimořádně dobře. Pan exministr se rozhodl, že se skutečně stane „Velkým Drábem“ a zlým snem všech, kteří potřebují jakoukoli sociální pomoc. A to se mu také podařilo.

Že by se s těmi, kterých se to týká, poradil a trochu s nimi diskutoval? Proč? To by mu přece nedovolila hrdost úspěšného vrcholového manažera. Pan exministr totiž trpí jednou obtížně léčitelnou nemocí úspěšných odborníků (i když on sám je z jiného oboru, než ve kterém na ministerstvu působil), kteří mají příliš úzký pohled na věci, aby byli schopni zahrnout širší souvislosti, natožpak přístupy jiných. Lidově se tomuto onemocnění říká „fachidiocie“. Proto by bylo bývalo lepší, kdyby tuto funkci raději vůbec nepřijímal. Bylo by to lepší především pro něj. To je ale právě ten problém. Musel by sám na sebe trochu vidět. On je ale přesvědčen, že vidí vše mimořádně jasně. Jak jinak, že ano? Proto je také stále přesvědčen, že vše, co udělal, udělal dobře.

Jako vrcholový manažer je si jist, že je odborníkem na řízení všeho možného, včetně sociální pomoci. Vždyť o co že se na Ministerstvu práce a sociálních věcí vlastně jedná? Jen o to, že pracující (a to jakýkoli pracující), netouží po ničem jiném, než po tom, jak zneužívat dobrodiní sociálních dávek, ať již pocházejí od zaměstnavatelů, nebo od státu. To je pro pana exministra Drábka principiálně daná a neměnná skutečnost. Je tedy nutné najít nejrafinovanější možné způsoby, jak každého takového člověka chytit za ruku a vyloučit ze systému sociální pomoci. Zásadním cílem sociální pomoci je v tomto případě ušetřit co nejvíce peněz státnímu rozpočtu. A právě tím pan exministr Drábek argumentuje. Právě to uvádí na důkaz svého úspěšného působení ve funkci.

Nejtrapnější ale bylo, když pan exministr selhal i ve svém vlastním oboru a při zavádění systému pro výplatu sociálních dávek si jako teoretický kybernetik zřejmě vůbec neuvědomil, že hromadné zpracování dat vyžaduje zcela jiný přístup, než vědeckotechnické výpočty, ve kterých je zřejmě vyškolen. Každý zkušenější operátor by tehdejšímu panu ministrovi poradil, aby se do takového šílenství nikdy nepouštěl. Profesionální zkušenost říká, každá taková transformace vyžaduje delší čas. Ale pan ministr a jeho poradci to ale i tentokrát věděli lépe.

Jestliže se skutečně stane jeho nástupkyní vedoucí jeho týmu poradců, pak se na ni vztahuje vše, co bylo řečeno výše. Pokud se skutečně podílela na práci ministerstva, měla by být jako nástupce Jaromíra Drábka zcela diskvalifikována. Bývalá paní senátorka Ludmila Müllerová se přiznala, že jí toto místo nabídl odcházející ministr Jaromír Drábek. Je neuvěřitelné, že kandidáta na ministra vybírá někdo, kdo musel toto ministerstvo sám z donucení opustit. Hlavně, že si vedení TOP09 hrálo na to, že o obsazení ministerstva rozhodne výhradně Karel Schwarzenberg.

Vždy jsem si pana předsedy Schwarzenberga vážil, ale cožpak nevidí, že ho lidé jako Jaromír Drábek a Miroslav Kalousek degradují na směšnou politickou figurku, která je schopná přikrýt veškerá jejich rozhodnutí? A když už se rozhodl tolerovat Miroslava Kalouska, protože ho považuje za vynikajícího finančního odborníka, proč se neohradí proti řádění takových lidí jako je Jaromír Drábek a paní Millerová na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kteří porušují základní pravidla důvěryhodnosti. Myslí si snad, že takové mlčení prospěje jeho presidentské kampani?

Na závěr jen několik důležitých slov. Neúspěch současného vládního uskupení není dán jen tím, že vláda vyhlásila program úsporných opatření. V tom se pan ministr Schwarzenberg mýlí. Kvůli tomu si ji konec konců lidé zvolili. Je dána především skutečností, že vláda není schopna s lidmi komunikovat, ale zcela nesmyslně vnucuje všem jen a jen svá vlastní řešení. Nařídit panu ministru Kalouskovi po prohraných volbách, aby rychle vyřešil problémy nejchudších důchodců, to je opravdu málo.

A tak znovu připomínám, nevratná rozhodnutí je zcela nemorální, ale i nemoudré přijímat bez dohody s druhou částí politického spektra. I když si pan ministerský předseda a pan ministr Kalousek nalhává, že odbory a nyní již i podnikatelé svazy reprezentují jen nepatrnou menšinu národa, měl by jim velice pozorně naslouchat. Tím spíše, že předpověď hospodářského vývoje zase jednou svědčí o tom, že odbory odhadly budoucí hospodářský vývoj lépe, než Ministerstvo financí. Stejně není možné druhým natrvalo vnutit dobro proti jejich vůli. Výsledek nemůže být v takovém případě jiný, než tragický. Prostě ve stylu pana exministra Drábka.