Na stránkách médií se vede v posledních letech velký zápas o budoucnost. Tohoto zápolení o budoucnost nejen českou, ale i evropskou a často všelidskou se účastní význačné a respektované osobnosti (včetně univerzitních profesorů) a její výsledky jsou, jak se mi zdá, značně pochybné. Proč? Závěry o budoucnosti vyvozují autoři až příliš často ze současného stavu věcí.

Hlavním důvodem je skutečnost, že většina diskutujících očekává, že zásadní změny mohou proběhnout rychleji, než ve skutečnosti mohou. Zkušenost nás učí, že každá velká změna se děje jen tak, jak se dějí všechny velké věci, tj. téměř neznatelně. To je základní princip, na který nesmíme zapomínat. Jinak se nám může stát, že upadneme do zbytečného zoufalství. Zbytečného proto, že si ani nevšimneme, že se mnoho věcí před našima očima již proměnilo k lepšímu, aniž jsme to vůbec zaznamenali. Buďme k sobě tedy navzájem milosrdní. Každá velká změna chce čas. Vypadá to sice, že se mění vnější podmínky našeho života, ale především se musí odehrát v nás.

Všimnout si, že se něco změnilo k lepším není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Skutečnost se nám jaksi vzpírá. Je třeba naučit se zaměřovat pozornost na to, co přináší přítomná chvíle. Znamená to tedy naučit se intenzivně prožívat celou skutečnost. To ale často nestačí, protože mnoho lidí si nemůže pomoci a vše, co se ve světě děje vnímá jako proces neodvratně směřující ke katastrofě. Psychologové dávno dobře vědí, že se vlastně jedná o určitý druh mentálního filtru a že skutečnost je možné vnímat také jinak, ale tomuto typu lidí se to jen obtížně vysvětluje. Přesto, že existují dobře propracované metody, které mohou takového člověka naučit i pozitivnímu vnímání skutečnosti. Když nic jiného, rozhodně to prospívá alespoň zdraví a životní pohodě takovýchto lidí. A že jich u nás není zrovna málo.

Když jsme v listopadu 1989 na Václavském náměstí a na mnoha jiných místech republiky zvonili klíči na znamení konce komunistického režimu, byli jsme si zcela jisti, že to, co nás čeká, jsou jen a nebo alespoň převážně světlé zítřky. Připouštěli jsme si, že budou hospodářské problémy, věděli jsme o naší hospodářské zaostalosti, ale byli jsme ochotni pracovat a věřili jsme sami sobě.

Koho z nás by napadlo, že hospodářské problémy nebudou ani zdaleka ty hlavní na cestě k přívětivé společnosti (jak já říkám „společnosti oněch lepších časů“). Netrvalo dlouho a byl přijat zákon, který veškerý stranický a státní aparát očistil od spolupracovníků bývalého režimu. Ale chyba lávky. Rozhlížíme se kolem sebe a začínáme se navzájem obviňovat z komunistických praktik. Kde jsou ale ti komunisté? KSČM nemá žádný podíl na moci a ti, kteří se navzájem obviňují, to je jeden větší „demokrat“, než druhý. To nemůže znamenat nic jiného, než, že něco není v hlubších vrstvách naší duševní atmosféry v pořádku.

Když obviňujeme druhé, jedná se obvykle o příznak nějakého našeho selhání a hledání zástupných problémů, abychom je sami před sebou přijatelně zdůvodnili. Skutečné vysvětlení je pro nás natolik nepřijatelné (obvykle je v rozporu s našimi představami o sobě), že ho raději vytěsníme a nahradíme jiným, přijatelnějším. To se nemusí týkat jen politiky, ale i zcela osobního života. Přesto je až zarážející, jak často se v této souvislosti objevuje obvinění z komunistických praktik, i když se často zcela zjevně jedná o klasickou českou závist a staré dobré české intrikánství a nesnášenlivost, jen v mírně aktualizované podobě. Ty jsou ovšem daleko staršího data, než sám komunismus a to jsou podle mého soudu právě ty vlastnosti, na které jsme při naší snaze nastolit u nás poněkud lepší časy narazili ze všeho nejvíce. Již Tomáš Masaryk upozorňoval Čechy na dvě hlavní povahové vady, když říkal: „Nebát se a nekrást!“ Máme přece svobodu, čeho bychom se v současnosti asi tak báli? To jsou všechno nesmysly. Možná snad jen ztráty zaměstnání, nebo o zdraví. To je asi tak všechno, řeknou si čtenáři.

Je tu ale ještě jeden důležitý zdroj přímo panického strachu. Bojíme se sami sobě pohlédnout do tváře a to bylo v dobách Tomáše Masaryka podobné, jako nyní. Jen vnější situace se lišily. Problém, který se prostřednictvím těchto situací manifestuje je stále stejný. Z našich vlastních životních potíží, s kterými nejsme ochotni a často ani schopni se sami poctivě vyrovnat obviníme někoho jiného.

Jsou-li to problémy celospolečenské, pak společnost obviní jednoduše politiky. Potíž je ale v tom, že když se na místa starých politiků dostanou politici noví, kteří ty staré ještě před nedávnem kritizovali a jsou jim nabídnuty stejné možnosti, jako jejich předchůdcům (a jsou rovněž vystaveni podobným tlakům), začnou se ve své většině chovat stejně, jako oni.

Veškerá kritika politiků je tedy zcela zbytečná, pokud my sami nebudeme jiní, než jsme. A jinými se můžeme stát teprve tehdy, až sebe sama přijmeme i se svými nedostatky (jak by řekl psychoterapeut, i se svým stínem). Teprve tehdy, jestliže si plně uvědomím, jaká „špinavá svině“ se skrývá někde v pozadí mé osobnosti, mohu ji začít měnit v čistotné prase domácí, i když to asi nic lehkého nebude. Je to ale počátek cesty. Na rozdíl od přesvědčení, že špinavé svině jsou ti druzí, což zcela bezpečně vede jen ke konfliktům a tedy do záhuby.

Svobodné poměry poskytují jen prostor, který musí být naplněn obsahem. No, a my jsme ho skutečně obsahem naplnili. A právě proto jsou u nás poměry takové, jaké jsou. Naše současné poměry jsou jasným svědectvím o tom, jací jsme my sami a jaký duch ovládá převážnou část naší společnosti.

I když jakýkoli celek je podstatně více, než pouhý součet jeho částí, duch tohoto celku nemůže povstat z ničeho jiného, než právě z jeho částí a pokud části nedoznají proměny, nemůže se změnit ani duch celku. A to je také návod na cestu do lepších časů. Žádný jednodušší nehledejte, neexistuje. Takže se těším „Na shledanou v lepších časech“.