Již mnohokrát jsme spolu na těchto stránkách uvažovali o tom, proč jsme u nás schopni tak málo vzájemně spolupracovat. Slavný americký badatel Francis Fukuyama nazývá schopnost vzájemně spolupracovat přímo sociální kapitál, protože vybavila ty skupiny obyvatel, kteří jí v dostatečné míře disponují, schopností zbohatnout.

Podobně jako hmotný kapitál (půda, budovy, stroje) a lidský kapitál (znalosti a dovednosti, které tak řečeno nosíme v hlavě), i sociální kapitál plodí bohatství, a proto má ekonomickou hodnotu pro národní hospodářství. Je také nepostradatelný pro všechny formy skupinového úsilí, s nimiž se setkáváme v moderní společnosti, od provozování prodejny potravin na rohu ulice po lobování v parlamentu a výchovu dětí,píše Francis Fukuyama.

A tím se již dostáváme k neznámé příčině selhání tolika nadějí posledních let. Proč jsme vlastně nebyli schopni realizovat v naší zemi to nebo ono. Vždyť proto máme všechny myslitelné předpoklady. Ale ono to přesto nějak nejde. V Čechách i na Moravě existuje již velmi dlouhou dobu malá schopnost vzájemně spolupracovat, tedy malý sociální kapitál. Zahraniční investoři mohou u nás proinvestovat miliardy, a přesto se náš sociální kapitál nemusí vůbec zvětšovat. Ten můžeme navýšit jen my sami. A není to v principu vůbec těžké. Je třeba naučit se vzájemně spolupracovat a překonávat bariéry. To je totiž ta pravá cesta k bohatství. Ve skutečnosti je spoléhání na zahraniční investice bez systematické snahy rozvíjet sociální kapitál podobnou pastí, jako snahy svěřit veškerou iniciativu do rukou státu. Iniciativa prostě musí vždy vycházet zdola. Teprve na ní mohou budovat jakékoli společenské a tedy i státní struktury svou budoucnost.

Právě proto, že jsme si schopni tak málo vycházet vstříc a smysluplně spolupracovat, neumíme si ani představit, o co všechno přicházíme, dokonce i v ekonomickém smyslu, jak nás upozorňuje i Francis Fukuyama. Díváme se na sebe, proklínáme osud a každý čeká, až začne ten druhý. Přičemž jsme jako celek velice bohatá společnost, ale dohromady, nikoli jako jednotlivci.

To, co bylo právě řečeno u nás ale najednou neplatí v případě vnějšího ohrožení. Najednou jsme schopni zapomenout (až na výjimky, které vždy potvrzují pravidlo) téměř na všechny bariéry (často velice malicherné), které nás vzájemně dělí a které brání naší spolupráci. To ukázal například rok 1968, kdy naši republiku přepadla sovětská armáda, nebo opakovaně rok 2002, kdy nás postihly katastrofální povodně. V roce 1968 například telefonovala řada kapesních zlodějů do rozhlasu a televize, aby sdělila svým spoluobčanům, že je po dobu těchto tragických událostí nebudou okrádat. Je to komické, ale je to tak.

Při současných záplavách se rovněž dějí malé zázraky. Velice vstřícně se chová i česká vláda a bankovní ústavy. To je něco dosud nebývalého. Snad to vše nezpůsobují jen příští volby! Dokonce i mezi vzájemně znesvářenými politiky se najdou lidé, kteří se odmítli po dobu záplav nechat vtáhnout do diskusí, které by malicherně kritizovaly jejich oponenty ve funkcích právě v době, kdy museli řešit obtížné problémy záplav. Osobnosti tohoto formátu (jak se ukazuje) existují ve všech stranách. Jen někteří, bohužel, selhali.

Je jen škoda, že abychom začali opravdu na úrovni vzájemně spolupracovat a komunikovat potřebujeme stále velice silného vnějšího nepřítele. Když už to nejsou cizí vojenské hordy, pak alespoň povodeň na úrovni stoleté vody a nejméně středoevropského rozsahu. Naše malicherné bariéry jsou tak velké, že je dokáže spláchnout jen velká voda, a to jen na čas (alespoň zatím). A přitom bychom se takto mohli chovat i jindy. Co brání koalici a opozici, aby na nejdůležitějších problémech země spolupracovaly a odpustily si to neustálé vzájemné pohrdání. Vlastně nic. Jak už bylo řečeno: dívají se na sebe, proklínají jeden druhého a každý čeká, až s tím začne ten druhý. Jako my všichni. Alespoň pokud nejsou povodně.

A při tom nepřátel, kteří by nás měli aktivovat k překonávání našich stranických a lidských hašteřivostí je daleko více. Jsou to ale všechno naši nepřátelé vnitřní. Proto na ně platí právě jen běsnění živlů, jen to je dokáže na chvíli zkrotit. Jakmile ustane řádění nespoutaných živlů vnějších, mají prostor ty vnitřní (rovněž téměř nespoutané a nekultivované). Proto se tak obtížně na čemkoli dohodneme. Ale na některých věcech bychom si měli přece jen dát zvláště záležet.

Především by to mělo být vytvoření dobrého a respektovaného vzdělávacího systému pro všechny. Něco podobného, co se podařilo například ve Finsku. Jinak nemáme v budoucím světě žádnou budoucnost. A to je myslím větší nebezpečí, než stoletá povodeň jednou za deset let.