Proč jsou tak zvané církevní restituce v České republice stále takovým problémem? Hlavně finanční náhrady za majetek, který již není možné církvím vrátit fyzicky, jako například polnosti, nebo movitý majetek? ČSSD je již dlouho přesvědčena, že by se církve měly v těchto náhradách umírnit. Především je si jista, že byly církevní instituce před jinými právními subjekty, které dostaly podobné náhrady zvýhodněny, ale především má pocit, že se v této věci stala mluvčím celého národa. Stejný pocit má ale i KSČM, která usiluje o vypsání referenda, které by vedlo ke změně již přijatého restitučního zákona.


To všechno má drobnou vadu. I kdyby se celý národ pro změnu tohoto zákona vyslovil, ve státě, který alespoň předstírá, že je právním státem, není možné hlasovat o majetku někoho jiného. Ten mu buď patří, nebo nepatří. A jestliže mu byl jednou přiznán, nemůže mu ho nikdo další odejmout, ani referendem. Taková změna zákona by byla protiústavní a musela by být zrušena. Proč ale tak velký pokřik pro skutečně malou část finančních prostředků ročně? To prozradil (trochu mimovolně) při své tiskové konferenci k této věci předseda ČSSD Bohuslav Sobotka.

Mimo jiné požádal církve, aby informovaly veřejnost, že budou získané prostředky využívat na veřejně prospěšné činnosti. Rozuměj: výlučně na veřejně prospěšné činnosti. Česká veřejnost dobře ví, že církevní instituce vykonávají řadu takových veřejně prospěšných činností. Příkladem může být dnes již nenahraditelná ADRA, nebo Česká katolická charita. A kdo by se nám postaral o bezdomovce nebýt Armády spásy. Trochu v pozadí, ale neprávem je Diakonie Českobratrské církve evangelické. A mohli bychom jmenovat mnoho dalších. Všem těmto institucím u nás lidé rádi pošlou finanční i hmotné prostředky, kdykoli o to požádají, to je přece dobře známé. Považují to za smysluplné a důležité.

Mám tedy dvě otázky, jednu pro stát, ale také pro veřejnost, jejíž mínění se snaží politici církvím a ostatnímu světu tlumočit. Otázka pro stát a pro veřejnost zní:
Proč nevěříte, že církve budou získané prostředky využívat výhradně na veřejně prospěšné účely, když již dnes vykonávají tak rozsáhlou veřejně prospěšnou činnost, často takovou, kterou žádné jiné organizace ani nechtějí, ani neumějí svým bližním poskytnout?

Řekl bych, že odpověď znám. Česká veřejnost, stejně jako politici, je přesvědčena (nebo se alespoň silně obává), že církve mají v úmyslu vynaložit získané peníze, nebo alespoň jejich významnou část na tzv. církevní a náboženský provoz, tedy na něco, co ony samy považují za své hlavní poslání, ale velká část české veřejnosti tuto činnost považuje za společensky zcela postradatelnou, ba nesmyslnou a vydávat peníze na něco podobného, jí připadá asi stejné a některým možná ještě horší, než házet peníze do kamen.

A právě v tom je onen zásadní rozpor mezi českou veřejností a církevními institucemi a také mezi církevními institucemi a politiky, kteří se snaží veřejnosti zalíbit. Tento rozpor se netýká víry, s tou opravdu nemá nic společného. Pokud samozřejmě nepovažujeme za jediné možné způsoby vztahování se ke skutečnostem, které nás nekonečně přesahují právě ty způsoby, které nám doporučují církevní instituce. A to u nás (Díky Bohu!) již dávno neplatí. A také to nemá nic společného s komunistickou výchovou, jak rádi zdůrazňují někteří církevní hodnostáři, například pan kardinál Duka, ale nejen on.

Tento vztah české veřejnosti k institučním církvím je daleko starší a má kořeny v české reformaci. V tomto článku však nemáme v úmyslu tuto důležitou a zajímavou problematiku dopodrobna rozebírat. Jde jen o to, abychom přestali do nekonečna omílat, že nebýt komunistického režimu, byl by náš vztah k církevním institucím lepší. Rozhodně nebyl. Ale především jedná se o zcela ahistorické blouznění. Nebýt komunistického režimu, nežili bychom v České republice. Ten k nám patří zcela organicky, jako k nám paří Tomáš G. Masaryk a Václav Havel. Prostě a jednoduše, církev prohrála svůj vztah k české veřejnosti již dávno. A v době, kdy stačilo málo, aby vztah byl obnoven, vzali biskupové všechno za špatný konec. Jinak se to prostě nedá říci.

Začátkem devadesátých let minulého století, kdy bylo každému jasné, jakým utrpením církve a jejich odvážnější členové prošli (a v katolické církvi jich bylo asi ze všech nejvíce, už proto, že je největší), byla veřejnost církevním institucím mimořádně nakloněna. Možná, že za tím bylo i trochu špatného svědomí, že pro tyto ubohé lidi neudělala nic ze strachu, aby se hněv komunistického režimu neobrátil i proti těm, kteří by snad chtěli pomoci. To ale dnes již není rozhodující. Dobře si pomatuji, že když v té době někdo zveřejnil dokonce i oprávněnou kritiku na adresu nějaké církve a znalí lidé z církevních kruhů ji přijali, veřejnost byla přesvědčena, že se jedná o nějaký opětovný útok starých komunistických struktur (jak se tehdy říkalo) na církevní kruhy. Taková byla morální autorita církve.

Kdyby se tehdy všemi milovaný Miloslav kardinál Vlk obrátil na českou veřejnost, předložil jí své plány, které by ukazovaly, co by obnovená česká církev mohla pro veřejnost udělat, kdyby Bůh dal a měla k tomu vhodné prostředky a požádal ji o pomoc, jsem přesvědčen, že mohl dostat, co chtěl. Jenže tento postoj vyžaduje překonat svou vlastní malověrnost, kterou současní církevní preláti a většina představitelů dalších církevních institucí překonat nedokázala. Vyžaduje postoj, který Nazaretský, o kterém církevní představitelé stále tvrdí, že je jejich učitelem charakterizoval větou: „Děj se vůle Tvá, ne má!“ Slovem „Tvá“ označoval, jak On říkal, Otce svého nebeského, kterému Řekové a Římané později začali říkat „Bůh“.

Jenže Miloslav kardinál Vlk, v přesvědčení, že dělá pro svou církev to nejlepší, co může, udělal přesný opak toho, co od něj česká veřejnost očekávala. Vznesl „oprávněný“ nárok české katolické církve na její bývalý rozsáhlý majetek. Slovo oprávněný píšu v uvozovkách ne pro to, že bych snad pochyboval o právních nárocích katolické církve, ale proto, že česká veřejnost najednou pochopila, že před ní nestojí žádná utrpením obnovená církev, po které tolik toužila, ale docela obyčejná katolická církev, opět toužící především po svém majetku, tak jako většina z nás a začala zuřit, že tu opět není žádný vzor, o který by bylo možné se opřít. Toužila po církvi zakotvené v něčem, co nás nekonečně přesahuje (kdo by to do těch ateistických Čechů řekl, že ano) a našla jen staré dobré hokynáře shrabující majetek do svých truhel a tak je tomu až dosud. Doufala, že vzorem, ke kterému se bude možné upnout, bude utrpením očištěná církev. Nebyla. Tak, kdo vlastně?

A nyní je právě vhodná chvíle, abych vznesl druhou otázku, která se týká českých církevních institucí, ale především katolické církve. Rozhlas a televizi navštěvují různí církevní specialisté, kteří přesvědčují redaktory, že by církev bez oněch 59 miliard skutečně nemohla žít a že je to na hranici jejích možností a kdo ví, o čem ještě. Moje otázka tedy zní: „Skutečně jste přesvědčeni, že by církve přestaly pracovat (nebo že by dokonce zanikly), kdyby nebyly zajištěny majetkem a finančními prostředky ze strany státu?“

Jestliže je vaše odpověď kladná, pak tu opravdu nemáte co pohledávat. Uctívat majetek umí kde kdo, na to nepotřebuji žádnou církev. Taková církev, která věří, že dostane jenom to, o co se svými chabými lidskými silami umí postarat její národní představitelé, pro mě není žádným přínosem, byť by měla tisíciletou tradici a miliony členů. Jen ta, která je si jistá, že když bude plnit své poslání, bude o její potřeby postaráno má i v životě současné společnosti nějaký význam. A jen takový prelát, který se svým Mistrem vyznává „Děj se vůle Tvá, ne má!“ je důvěryhodným žákem svého učitele. Snad je z mého článku jasné, že nechci žádnou církevní instituci připravit ani o drobínek jejího majetku a ani o korunu již přiznaných finančních prostředků. Chci jenom upozornit na to, co církve připravuje o důvěru veřejnosti: totiž to, že se klanějí poněkud jinému „bohu“, než kterého oficiálně hlásají.