Uplynula již patřičná doba, kdy je třeba přejít od zdrženlivé tolerance ke kritickému hodnocení nového uspořádání na české politické scéně. Všechny politické síly včetně nejméně zkušeného hnutí ANO měly již dost času, aby se poučily od zkušenějších kolegů.

A mohli bychom začít hned srovnáním dvou největších vládních uskupení, ČSSD a hnutí ANO. Obě skupiny vyslaly do vlády řadu velice kvalitních a zajímavých osobností. Dokonce i někteří poslanci Parlamentu ČR, kteří nepůsobí ve vládě, jsou výraznými a zajímavými osobnostmi, kterým rozhodně stojí zato naslouchat. Za hnutí ANO můžeme jmenovat alespoň poslance Martina Komárka a za ČSSD například poslance Jana Hamáčka.

Pro veřejnost nejzajímavější osobnosti ale poslala obě politická uskupení do vlády. Mezi těmito politickými subjekty je však jeden zásadní rozdíl. Osobně jsem byl přesvědčen, že se bude s postupem času spíše zmenšovat, ale on se zřejmě ještě zvětšuje. A to mě mimořádně zneklidňuje. Rozdíl je jednoduchý a spočívá v tom, že se hnutí ANO až příliš podobá politické síle řízené jedinou dominantní osobností, která jakoby celou tuto politickou strukturu vlastnila. V tomto smyslu se jaksi berlusconizuje. Silvio Berlusconi to s ovládáním své strany však přece jenom neměl tak jednoduché, jako to má Andrej Babiš s ovládáním té své. To je dáno tím, že Berlusconi přece jenom řídil stranu, stejně jako Bohuslav Sobotka. To ale není případ ministra Andreje Babiše.

Podezření, že hlavní představitel hnutí ANO (nyní již ministr Andrej Babiš) je přesvědčen, že právě toto je onen správný způsob, jakým by měl být uspořádán politický život v zemi, posiluje navíc jeho přesvědčení, že stát se dá řídit jako firma. I když je zcela neoddiskutovatelné, že stát není firma, a firma není stát a nedá se tedy řídit úplně stejnými prostředky, je jasné, že by se všichni státní úředníci měli poučit právě u těch podnikatelů, kteří dokáží zacházet s veřejnými prostředky šetrně. Právě proto, že naši politici zacházeli s veřejnými prostředky úplně stejně jako za dob socialismu (tedy jakoby rozhazovali z nějaké cizí pokladny – a z cizího jak známo krev neteče), mohly vznikat tak příšerné korupční skandály, jakých jsme byli svědky (na ministerstvu obrany, na ministerstvu dopravy, i jinde). Není divu, že něco takového šetřivého Andreje Babiše vyvádí z míry.

Občanům je tento přístup sympatický a stoupající preference hnutí ANO o tom svědčí. Přesto jsem přesvědčen, že ministři za hnutí ANO v současné vládě nepodávají rozhodně lepší výkony, než ministři za ČSSD. Někteří z nich jsou zcela jistě komunikativnější. Sympatická a věčně usměvavá paní ministryně Jourová se jen obtížně dá srovnávat s panem ministrem Němečkem. To je ale jen poznámka pro zasmání. Samozřejmě, že i ČSSD má velice komunikativní členy vlády. Dobrým příkladem může být sám ministerský předseda Sobotka, nebo paní ministryně Marksová. Pan ministerský předseda Sobotka navíc prokázal, že je skutečně vyzrálým politikem, když nepřijal podnět k výměně svého ministra zahraničních věcí, který vycházel zřejmě z Pražského hradu. V hnutí ANO je také vynikající český ministr obrany Martin Stropnický. U toho by ale měla být dobrá komunikace s veřejností samozřejmostí. Kromě toho, že je vzděláním diplomat, je původní profesí herec a režisér. A všichni víme, že velice dobrý. Ten by měl mít snad komunikaci a dobré vztahy s občany ve své profesní výbavě.

Jak to, že ale současnou vládu chválím, i když strany bývalé vládní koalice, tj. ODS a TOP 09 a také jim naklonění novináři nemohou členům současné koalice přijít na jméno? To je u nás takový „dobrý“ zvyk. Kritizujeme prostě všechno, co dělají lidé z jiného politického tábora, ať je to již dobré, nebo špatné. Máme pravděpodobně pocit, že kdybychom svého politického oponenta pochválili, došli bychom značné politické újmy. Tak tomu ale není. Ve své době mi nečinilo žádnou potíž podporovat Karla Schwarzenberga, stejně jako návrhy pana exministra Kalouska, jestliže jsem je považoval za dobré. Jako příklad mohu uvést třeba solidární povodňovou daň. Přihlásit se k čemukoli dobrému je samo o sobě dobré a prospěšné, ať to navrhne kdokoli. Poslanci bývalých koaličních stran zřejmě prostě nemohou unést, že tam, kde oni selhali, se jiným daří. Přesto, že sami o sobě tvrdili, že návod na tu nejlepší cestu do budoucnosti mají právě oni.

Vzpomínáte přece, vážení čtenáři, jak v předminulých volbách přesvědčovali a také přesvědčili prostřednictvím agilních vnuček a vnuků každého dědka a každou bábu, aby jim dali svůj hlas. Tyto politické strany měly možnost provádět důsledně své plány po dvě volební období, i přes varování odborníků, jak to musí dopadnout. Zvláště, jak musí dopadnout řádění pana ministra Drábka v sociální oblasti, které vůbec nerozuměl, což mu s knížecí velkorysostí jeho stranický předseda dlouhou dobu toleroval. Že se současné vládě skutečně daří, dokládají nejnovější statistické výzkumy:

Podíl lidí, kteří jsou spokojeni se současnou politickou situací, je aktuálně 36 %. To je nejvíce za posledních osm let, podobné hodnoty jsme naměřili v předvolebních měsících v roce 2006. Dvě pětiny občanů si myslí, že se naše společnost vyvíjí správným směrem. Jedná se o výrazný nárůst po propadu, který začal v roce 2012 a v průběhu celého minulého roku se prohluboval. (Podle výzkumů agentury STEM)

To je skutečně značný rozdíl oproti upachtěnému a povýšenecky přidrzlému odmítání minulé vládní sestavy brát vážně jiné názory, než jen ty svoje, natož třeba názory odborů. Za všechno, co představitelé současné vlády dělají, bych je ale v žádném případě chválit nechtěl. Rozhodně to však neznamená, že by jejich činnost byla tak katastrofální, že by měl snad každý týden některý z členů vlády odstupovat, jak žádá současná opozice, která by si jakýmkoli takovýmto aktem ráda posílila své poničené sebevědomí.

Příkladem může být aféra, která vznikla kolem výroku ministra Stropnického o umístění vojsk aliance NATO na našem území. Každému, kdo pátrá po smyslu jeho výroku, musí být jasné, že Martin Stropnický ani zdánlivě nesrovnává Varšavskou smlouvu a aliancí NATO. Nicméně, tak zdatnému komunikátorovi, jako je ministr Stropnický mělo být jasné, že jeho výrok může být tímto způsobem zneužit. A když ne TOP 09, tak ruskou propagandou.

A potom je tu ještě jeden velký problém a tím je sám populární pan ministr Andrej Babiš a jeho vidění světa. Nejde (alespoň ne v tuto chvíli) o to, na co soustavně poukazuje TOP 09, totiž o to zdali byl pan ministr za bývalého režimu spolupracovníkem StB. Doklady jsou natolik rozporuplné, že každý může věřit, čemu chce. Kromě toho, Andrej Babiš říká, že nic neskrýval a i přes toto falešné obvinění (jak říká) dostal ve volbách značné množství hlasů.

Obávám se, že je zde něco, co je pro něj samotného i pro celý český politický život daleko nebezpečnější, než jeho minulost. Totiž vztah k současnosti. Andrej Babiš se nechal zvolit do Parlamentu ČR, ale je zcela zřejmé, že smysl parlamentní práce vůbec nepochopil. Stále sám sebe chápe jako odborníka, těžiště své práce vidí na ministerstvu a parlament je pro něj vlastně jen žvanírna a ztráta času. Přesně tímto způsobem chápal parlament V. I. Lenin a v jeho intencích i Klement Gottwald.

Hnutí ANO neustále mluví o nutnosti kultivovat parlamentní práci a pokusilo se tohoto cíle dosáhnout zkrácením délky vymezené pro čas diskusních příspěvků. Jenže pouhým omezením diskuse není možné parlamentní práci skutečně účinně kultivovat, protože spolu s hloupými příspěvky zakážeme a omezíme i ty chytré a to je přesně to, co jsme nechtěli. Abychom mohli skutečně proměnit a kultivovat současný způsob práce v Parlamentu ČR, musíme nejdříve změnit vztah poslanců Parlamentu ČR k jejich práci. Jestliže nepochopí, že být poslancem tohoto výjimečného orgánu je výjimečná čest a také jaké chování z toho plyne, nemůže žádná kvalitativní proměna nastat (ani do budoucna). Pan poslanec Andrej Babiš sice kritizuje druhé poslance, jak svou práci dělají špatně, měl by s touto proměnou ale začít nejdříve u sebe. Jeho primitivní pohled na státní záležitosti a na systém parlamentní práce je skutečně pobuřující. Je zcela jasné, že on sám s tímto pochopením ani nezačal, natož aby se dalo mluvit o nějaké proměně.

A přesně tak, jako chápe politickou práci v Parlamentu ČR, chápe jistě i politickou práci ve svém hnutí ANO. Nechá prostě své kolegy vyžvanit a pak si vše stejně udělá po svém. A právě to mě děsí. A ještě více skutečnost, že právě takovýto přístup chápe jako ten nejvhodnější možný. Takto přece schopný majitel řídí svou soukromou firmu, nebo ne, vážení čtenáři? Ale je zde ještě jedna další věc, která je opravdu na pováženou. Nemám na mysli to, že politikům dává za příklad šetřivé majitele soukromých firem a že jim vytýká, že by mohli šetřit tam, kde zbytečně utrácejí. V tom má zajisté pravdu, ale začínám se stále více obávat, že zde dochází k zneužívání této pravdy. Pan ministr si totiž velice dobře uvědomuje, že poukazování na tyto současné i minulé nešvary je velice populární.

Poukazování na nešvary samozřejmě není zneužívání čehokoli, zvláště když se podaří dosáhnout nápravy dané věci. Jako zneužívání chápu onu známou hru na „jako“, kterou my v České republice tak rádi hrajeme. Malí kluci tomu říkají: „Když něco, tak jako, že nic.“ Dám jednoduchý příklad. Pan ministr Babiš dobře ví, jak nepopulární jsou v české veřejnosti české politické strany a politici, kteří jsou s nimi spjati, a to i ti nejkvalitnější. Předstírá tedy před veřejností, že on žádným politikem není a jeho politické uskupení je prostě lidovým hnutím, jehož cílem je napravit věci veřejné, po té, co je politici zkazili. A to je prostě podvod na voličích, nic jiného.

Když se nedávno paní redaktorka Michaela Jílková zeptala Andreje Babiše (přibližná formulace): „Ve volební kampani jste říkal, že se necítíte být politikem, nyní jste ministrem financí, teď už se jím snad cítíte být?“ Pan ministr odpověděl: „Myslím, že ani ne“ (přibližná formulace). A to je právě to, o čem mluvím. Pan ministr Babiš nechce být za žádnou cenu zařazen mezi onu sortu pochybných existencí, kterou jsou v jeho očích politici. On je prostě něco lepšího, ať dělá, co dělá. Třeba i ministerskou funkci. On je prostě majitel velké firmy a každý by si z něho měl (podle jeho přesvědčení) vzít příklad. Myslím, že takto se skutečně politika dělat nedá a byl jsem přesvědčen, že mu to politicky zkušení lidé, jako Martin Komárek, nebo Martin Stropnický po volbách vysvětlí. Byl jsem si jist, že spíše než oni o něj, uchází se on o ně. Asi jsem se však zmýlil.

A potom je tu ještě jedna v České republice zcela naivní představa ministra Andreje Babiše. Přání pana ministra Babiše je docílit stavu, aby jedna silná politická strana vládla a druhá podobná byla v opozici, tak jako je to v USA, jak říká. Vylučovacím způsobem dojdeme k tomu, která politická strana by asi měla podle jeho představ vládnout. Zcela jistě to nebude ODS, ani TOP 09 a pravděpodobně také ne ani jím věčně kritizovaný jeho současný spojenec ČSSD. Kdo tedy zbývá? Samozřejmě, že je to hnutí ANO, v čele s Andrejem Babišem, který navíc prosazuje (na rozdíl od ČSSD a ministra Jiřího Dienstbiera), aby i budoucí státní aparát byl co možná nejvíce závislý na volených politicích (podobně, jak to chtěla ODS), i když bude pracovat podle nového zákona o státní službě. Takovýto volební experiment (ať už zní hlasy Andreje Babiše o tom, že zbaví republiku korupce sebelákavěji) bych vám vážení voliči rozhodně do budoucna nedoporučoval. Vždy bylo jasné, že víc lidí víc ví, zvláště takových lidí, kteří dokáží přijmout rozumný koaliční kompromis. Vševědoucí mudrc, který sám ovládá moc výkonnou je řešení daleko nebezpečnější, a to vždy a za všech okolností.