Jak jsem již dříve napsal, lidová tvořivost občas vykouzlí podivuhodné obrazy. Od počátku sporu mezi Ukrajinou a Ruskem začíná karikovat Vladimíra Putina coby Adolfa Hitlera. Je to vtipné, je to komické, ale čím si tuto podobu Vladimír Putin vlastě vysloužil? Jsou tu mezi oběma muži nějaké podobnosti, které lidový duch neklamně postřehl a tímto způsobem ve zkratce vyjádřil?

Nepochybně jsou. Prvním je jejich zcela nenápadný a nevýrazný zjev. Oba připomínají malou útlou myš, která řvala, spíše, než výraznou osobnost, která je ve společnosti nezaměnitelná. To je asi také důvod, proč oba tolik touží po moci. Být u moci znamená být na výsluní, tam, kde jsem první já, Vladimír Putin, nebo Adolf Hitler. Tam, kde mne nikdo jiný, ani ten, kdo je o hlavu větší, nezastíní. Právě proto potřeboval Adolf Hitler stále dokazovat druhým svou velikost a vyvolenost. Podobně i Vladimír Putin. Prostě nedospělá osobnost, která dosud nevyrostla ze svých pubertálních plenek a právě proto se ve svém věku již stává psychopatickou.

Co jen tento velikán všechno zvládne! Pořádá dálkové lety ultra lehkým letadlem, při kterých učí ptáky létat. Z ničeho nic vyloví vzácné antické amfory ze dna moře právě tam, kde by je žádný zkušený odborník nečekal, a podobné neuvěřitelné výkony. Prostě superman. Co na tom, že mu ony amfory připravili na dno moře jeho lidé a nedůvěřiví zahraniční novináři byli náhodou při tom. Takovými osobnostními znaky se vyznačoval i Adolf Hitler. A pro takovéto podobnosti mají lidé jemný cit.

Němcům se po první světové válce zdálo, že její výsledky jsou pro ně velkým ponížením. V jejich myslích povstala vůči celému okolnímu světu nenávist, na kterou Carl Gustav Jung upozorňoval již od poloviny dvacátých let na svých přednáškách. Marně. Nikdo mu nevěnoval pozornost. A nejméně politici. Tato nenávist si hledala jen způsob (tj. vhodný kanál), jakým by se mohla projevit. Dnes již každý rodinný terapeut ví, že když se v systému rodiny objeví potíže, vždy se manifestují prostřednictvím toho psychicky nejlabilnějšího člena rodiny, i když se na první pohled jako takový nemusí jevit.

Ten německý nejslabší článek se jmenoval Adolf Hitler. Vyslovil nahlas jen to, co si většina Němců ve skrytu duše již dávno myslela. Stal se tak ztělesněním všech jejich nenávistí vůči ostatním národům, které tak obvinili ze svého vlastního neštěstí, aniž by si uvědomili, že příčina tohoto neštěstí je především v tom, co oni sami učinili. Musela přijít až těžká porážka v druhé světové válce, aby německý národ začal zpytovat své svědomí.

A jak v té době řekl význačný švýcarský psychiatr a psycholog C. G. Jung: „Když něco takového postihlo tak kulturní národ, jako jsou Němci, kdo si napříště může být jist, že bude něčeho podobného ušetřen? Nikoli, démoni nejsou zažehnáni, to je zatím ještě těžký úkol, který nás čeká. Poté, co anděl dějin opustil Němce, budou si teď ďáblové hledat jinou oběť. A nebudou to mít těžké. Každý člověk, který ztratí svůj stín, každý národ, který propadne samospasitelnosti, se jim vydává napospas.“

Na příkladu Ruska a Vladimíra Putina je vidět, že se skutečně nemýlil. Obyčejní Rusové téměř jistě cítili mimořádnou hrdost na to, že jsou součástí velké světové supervelmoci. Přestože tento stav obyčejným Rusům nepřinášel žádnou skutečnou výhodu. Obrovský vojenský rozpočet odčerpával prostředky ze všech oblastí společenského života a tak Rusové stále jen chudli. To, na co byli Rusové hrdí, byl tedy jen jakýsi iracionální fantom vlastní velikosti. Nic, co by mělo skutečně hodnotné základy. Ovšem vytvořit něco skutečně hodnotného je podstatně obtížnější, než vzývat fantoma vlastní velikosti. Nebezpečí jeho zániku postihla ruskou veřejnost pravděpodobně stejně, jako Němce prohra v první světové válce.

Přesně řečeno: měli pocit stejného ponížení a nenávisti. A protože Rusové již před tím byli přesvědčeni, že za jejich neštěstí mohou ti, kteří se mají lépe, především cizinci, například Američané, nebo obecně Západ, bylo třeba najít jen někoho, kdo tyto ruské ambice a nenávisti vyjádří nahlas a vytvoří z nich politickou doktrínu. Žádný rozumný člověk se do takového podnikání nepustí, to je zcela jasné. Není totiž těžké nahlédnout důsledky takového počínání. Důsledkem mohou totiž být tisíce a tisíce mrtvých. Ale Vladimír Putin? Pubertální ruský velikán, kdo by od něj mohl očekávat, že si takovou příležitost proslavit se nechá ujít?

Němci to však měli přece jen jednodušší, ti mohli být totiž poraženi z venku. To ale, jak jsme se mnohokrát přesvědčili, v Rusku nejde. Rusové si musí svého Putina porazit sami, a to pro ně bude velice obtížné. Navíc, Vladimír Putin musí být poražen na hlavu, protože bez jeho porážky se nezačnou Rusové znovu zamýšlet sami nad sebou. Nezačnou přemýšlet o svých nejen dobrých, ale i špatných vlastnostech (o kterých v tuto chvíli nechtějí nic vědět).

Jestliže ozbrojený boj proti Rusům zcela určitě zůstane jen na Ukrajincích, budou jim muset na Západě pomoci alespoň mimořádně tvrdými sankcemi a ty budou zcela jistě velice bolet především Rusy, ale nejen je. Ti však, kteří navrhují místo tvrdých sankcí diplomatická jednání, jako někteří naši politici, opravdu nevědí, co činí. Vladimír Putin na žádné domlouvání přece neslyší.

„Fascinovaně sledujeme poměry kolem sebe, místo abychom zkoumali své srdce a svědomí. Každý demagog využije této lidské slabosti, aby s co největším křikem poukázal na vnější okolnosti, které nejsou v pořádku. Co však v první řadě a naprosto rozhodujícím způsobem není v pořádku, je člověk. Jestliže si neuvědomíme povahu svých vnitřních skutků, pak se uskuteční navenek jako osud,“ píše Carl Gustav Jung.

Prostě bez jeho porážky nezačnou opět zpytovat své svědomí, tak jako Němci po druhé světové válce. Oni mají totiž pocit, že něco takového nemají zapotřebí. A právě proto se obávám, že nyní zapříčiní tragické události, které je k něčemu takovému přece jen donutí. To všechno jsem napsal jen proto, že se v poslední době stále více objevují články, které promýšlejí různé způsoby, jak Vladimíra Putina uchránit skutečné porážky.

To je ale zcela zbytečné počínání. A to hned ze dvou důvodů. Pokud nebude jasné, že cesta, kterou symbolizuje Vladimír Putin, nikam nevede, neexistuje pro Rusko žádná budoucnost. A druhým důvodem je skutečnost, že pokud nebude Vladimír Putin poražen absolutně, nedá se jakákoli změna ruské politiky očekávat, bohužel. Přesto, co všechno by tento nadaný národ mohl dokázat, kdyby si přestal lhát sám o sobě a napřel síly k rozvoji svého vzdělávání a hospodářství!