Je dávno dobře známo, že za příznivých okolností si lidé poradí s problémy ve svém okolí velice rychle. Podmínka, která určuje ony příznivé okolnosti, zní zdánlivě jednoduše: je třeba umět dobře vzájemně spolupracovat. Slavný politický ekonom Francis Fukuyama nazývá tuto schopnost sociální kapitál a považuje ji za zvláštní druh bohatství.

Sociální kapitál plodí bohatství, píše Francis Fukuyama, a proto má ekonomickou hodnotu pro národní hospodářství. Je také nepostradatelný pro všechny formy skupinového úsilí, s nimiž se setkáváme v moderní společnosti, od provozování prodejny potravin na rohu ulice po lobování v parlamentu a výchovu dětí.

Společenské ctnosti jako například poctivost, reciprocita (vzájemná výměna a spolupráce) či plnění závazků jsou nejenom etické hodnoty. Mají též hmatatelnou peněžní hodnotu a pomáhají skupinám lidí, kteří je uznávají a chovají se podle nich, dosahovat společných cílů.

O tom všem jsem již psal na jiném místě. Ale v případě solidarity zdola hraje právě tento druh bohatství základní a zásadní roli. To, čemu přední český politolog Jiří Pehe říká demokratická levice, tedy ČSSD, by rozhodně neměla nechat ležet tuto myšlenku ladem a už nyní by měla začít rozvíjet programy vzájemné spolupráce na místní úrovni.

Na něco podobného upozorňuje i vynikající český ekonom a publicista Tomáš Sedláček ve svém komentáři „Jak občanská může být společnost?“:

Vezměte si takový typický městský činžák. Je to vlastně taková malá vesnice ve městě: bydlí zde stovky lidí velice blízko u sebe – mnohdy celý život. Je to jakýsi společný prostor, který záleží jen na lidech, jak si jej uspořádají. Uvnitř těchto činžáků bývá nádvoří nebo dvorek, který nemůže být v soukromém vlastnictví, protože by to bylo velice nepraktické, a tak je ve vlastnictví společném. No a tento dvorek většinou vypadá, jako kdyby nepatřil nikomu – zřejmě právě proto, že patří všem. Nebo je rozkouskován na menší parcely, které jsou ohraničené takovým, aby se neřeklo plotem. Zdá se, že má jen jednu roli: vypadat ošklivě a překážet.

Přitom na takovém dvorku by mohly být záhonek, na kterém by se vyblbnul každý chatař a ani by nemusel jezdit přes víkend na chalupu. Hravě by zde mohla stát prolézačka pro děti, společný gril, nebo dokonce sauna a bazén. Zkrátka věci, který by si tam každý jistě rád postavil – jen kdyby prostor mohl být jeho (a nikdo jiný mu tam nechodit!). Takový luxus – mít zahradu uprostřed města – a my je necháme ležet ladem. Píše Tomáš Sedláček.

Veřejné prostory nejsou jenom ve městech, ale i na vesnicích a také jsou často značně zanedbané, i když na vesnicích jsou přece jenom v poněkud lepším stavu. Nicméně, autobusové zastávky a jejich lavičky na tom asi budou všude stejně. Zatímco se ale o něco takového ve větších městech obvykle postará (nebo také nepostará) příslušný dopravní podnik, na vesnici se musí přičinit místní samospráva.
Na jedné takové vesnici nedaleko Prahy bydlím i já a letos jsem se zde poprvé zúčastnil i obecních voleb. A protože nedávno jeden nenechavý vandal poškodil lavičku na místní autobusové zastávce, vzkázal jsem (prostřednictvím členů volební komise) členům vítězného obecního zastupitelstva, že by s tím měli nejlépe hned po volbách něco udělat. Taková lavička je pro lidi mého věku, kteří jsou odkázáni výhradně na veřejnou dopravu, něčím nadmíru důležitým.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem přišel za týden k druhému kolu voleb do Senátu ČR a nejstarší člen volební komise, velice příjemný pan, mi s hrdostí oznámil, že raději nečekal na nové zastupitelstvo obce a poškozenou lavičku opravil sám. Jak se později ukázalo, před časem v obci sám starostoval, ale když jsem se ho ptal na jméno, neřekl. Nevím tedy, zdali by si přál, aby bylo zveřejněno, ale právě takové činy si zaslouží úctu a poděkování. Právě na nich je možné nejlépe pochopit, proč sociální kapitál plodí bohatství, jak píše Francis Fukuyama.