Kolegům v mediích se občas podaří skutečně dobré (třebaže nikoli bezchybné) dílo. Žádné lidské dílo nemůže být přece bezchybné. Takovým skutečně dobrým a povedeným dílem je internetová video-televize Daniely Drtinové a Martina Veselovského, kterou provozuje Aktuálně.cz.

Martin Veselovský si krátce po návratu prezidenta z Číny pozval jeho hlavního zahraničněpolitického poradce Hynka Kmoníčka, aby mu položil několik nepříjemných otázek. Pan Hynek Kmoníček se k prezidentovi Miloši Zemanovi opravu hodí, i když je pravděpodobně daleko vzdělanější, než Miloš Zeman, procestoval také větší část světa, mohl by být proto vůči okolí také pokornější.

Vypadá to ale tak, že není. Oba shlížejí na svět stejně blahosklonně. Jeden spoléhá na svou zkušenost světového diplomata a druhý na své rádoby „geniální“ strategické myšlení. Velice pozorně jsem naslouchal tomu, jak se pan Kmoníček snažil přesvědčit redaktora Veselovského, že s čínským prezidentem o lidských právech, nemá žádný smysl mluvit, že to prostě na takové rozhory nepatří. Hovořit o lidských právech je zde chápáno jako špatně maskovaná snaha o změnu režimu a my jsme přece nepřijeli měnit režim, ale spolupracovat. Právě to je postoj pana Hynka Kmoníčka a právě to radí svému prezidentovi.

Pan prezident prý usoudil, že bychom se v Číně mohli učit, jak stabilizovat společnost. Na dotaz Martina Veselovského říká Hynek Kmoníček, že k tomu Číňané nepotřebují naše lidské práva, ale že se celou historii učí, jak vyvažovat a harmonizovat protiklady a to je to, co bychom se prý od nich měli učit. A máme to.

Hledání harmonie ve společnosti není ale v rozporu s prosazováním lidských práv. Naopak, jsem přesvědčen, že to nejcennější, co dnes můžeme do Číny přinést, je právě koncepce lidských práv. Snaha nastolit harmonii bez dodržování lidských práv může mít v rámci tak obrovských společenských struktur, jako existují v Číně, jen katastrofální důsledky. Taková „harmonie“ je totiž vždy na něčí úkor. Bez dodržování lidských práv se vždy někomu něčeho nedostává a někdo má vždy něčeho nadbytek. V takové společnosti nemůže již z principu žádná harmonie existovat, natož aby mohla být delší dobu udržena.

Tím, že přinášíme do Číny koncepci lidských práv, tím čínskou tradici neohrožujeme, ani nerušíme, ale naopak obohacujeme. Stejně tak, jako se nemusí nikdo bát taoistických a konfuciánských koncepcí v Evropě. A také se jich nikdo nebojí. Čína se ale koncepce lidských práv bojí jako čert kříže. Je to důkazem značně nevyváženého (a tedy disharmonického) stavu v čínské společnosti. Že tomu tak je dokládají také události z poslední doby. Aby tento stav nesouladu čínské vedení zamaskovalo, muselo v oblasti Pekingu, kde se má konat setkání významných světových státníků, zavřít celé průmyslové podniky. A to jen proto, aby neměli možnost zakusit čínskou společenskou harmonii na vlastní kůži. To by teprve byla ostuda. Ale čínskému vedení přece stačí, že jim dokonalost takové harmonie tak vysoce zhodnotil jiný západní státník, český prezident Zeman. A navíc to udělal s populárním Krtečkem na klíně. Čínský lid zajisté jásal a to přece stačí.

Co naplat, je snem všech politických velikánů, ať již pocházejí od Vltavy, nebo od řeky Jang-c’-ťiang, že jednou bude možné dosáhnout harmonie ve společnosti a přitom se neohlížet na dodržování lidských práv. Tento sen je, Díky Bohu!, marný.

Jen lituji, že právě tuto nepříjemnou pravdu současný český prezident, ani jeho poradci ve své velkorysé blahosklonnosti nechápou. Potom jim ovšem nezbývá nic jiného, než nabídnout své služby podnikatelům, jako svérázní prodejci jejich zboží v Číně. Důležité jednání tedy neproběhlo mezi českým prezidentem Milošem Zemanem a čínským prezidentem, ale mezi podnikatelem Kellnerem a čínským prezidentem. Miloš Zeman tam byl asi tak důležitý, jako plyšový, v Číně tolik populární, Krteček. A možná, že ani tak důležitou roli nehrál. Zbytečně se tolik lidí divilo, jak je možné, že se podnikatel účastní vrcholového mezistátního jednání? To je docela jednoduché. On představoval skutečnou (tj. reálnou) stranu jednání. Tu druhou, čínskou, představoval čínský prezident, který by se ale z protokolárních důvodů mohl jen obtížně na tak vysoké úrovni s podnikatelem Kellnerem sám o sobě setkat. Tím ale důležitost českého prezidenta Miloše Zemana pro celé jednání končí. Všechno ostatní jsou si podnikatelé schopni zařídit sami, a lépe.

Tak to ale dopadnout nemuselo. Do této nedůstojné role pana prezidenta nikdo nenutil. Tu si sám zvolil. A do té se nechal přemluvit svými vychytralými poradci. Náš prezident nemá pro čínskou stranu žádnou velkou cenu, oni vědí, že jedou do Číny prodávat. To se potvrdilo, když se Martin Veselovský zeptal Hynka Kmoníčka: „Když jste si nebyli jisti, zdali se stačíte včas vrátit, proč jste nezvolili jiný termín?“

Poradce Kmoníček vytřeštil hrůzou oči a odpověděl: „Víte, jak je v Číně nabito? Další termín by se našel až za pět let.“ Tak vida, u prezidenta Zemana, který všechny vysoce postavené Číňany ujišťuje, že je žádnými lidskými právy obtěžovat nebude, hrozí, že když by odřekl nevhodný termín, musel by čekat dalších pět let. Zatímco Angela Merkelová, která je po této stránce vůči čínské straně daleko nepříjemnější, je v Číně každý rok.

Navíc se pan prezident neustále hněvá, že veřejnost a tedy i novináři dostatečně nezhodnotili výsledky jeho návštěvy v Číně. Oni ji ale zhodnotili, i když ne tak, jak pan prezident čekal. Vyhodnotili ji jako katastrofální a ostudnou, veřejnost je přesvědčena, že takto by český prezident, který si jen trochu váží sebe sama, vystupovat neměl. Prezident Miloš Zeman jako politik prostě tragicky selhal. Obstál ovšem jako dealer firmy miliardáře Kellnera a dalších firem. Již ne ale jako daňový poradce. To by musel některé z těchto firem ještě přesvědčit, aby zdaňovaly své obchody, které jim v Číně vyjednal v České republice.