Stále více se ukazuje, jak velká je naše neschopnost myslet o některých skutečnostech přiměřeným způsobem. Máme pocit, že pokud se chceme vyjadřovat „na úrovni“ (například vědecky), jsme povinni je redukovat na cosi nižšího, poněkud lépe pochopitelnějšího. Existují například lidé, kteří se odmítají bavit nejen o společenství, ale i o společnosti. Proč? Podle nich nic takového přece neexistuje. Jediné, o čem můžeme mluvit, je soubor jednotlivců, nic jiného podle nich „reálně“ neexistuje. Stejně tak stoupenci tzv. „reálného“ socialismu uznávali jako reálně existující jen ty nejhorší lidské vlastnosti. Všechny ostatní, tj. takové, které umožňují lidem spolupracovat a překonávat úzkoprsý egoismus jsou podle takových „realistů“ nereálné. Prostě nic takového ve skutečnosti, kterou oni přijali za svou, existovat nemůže, ba spíše nesmí.

Což o to, na první pohled se zdá, že zkušeností, které se zdají toto pojetí světa potvrzovat je dost a dost. Jenže tím se dostáváme do neřešitelné situace, jestliže se pokoušíme pochopit cokoli, co souvisí s problémy života a to na všech úrovních od organické (například společenství buněk) až po společenství lidí. Sem patří například i takový pojem, jako je „lidstvo“, protože si značně zkomplikujeme, ba znemožníme pochopení toho, co se s námi vlastně děje. Na stránkách médií se vede v posledních letech velký zápas o budoucnost. Tohoto zápolení o budoucnost nejen českou, ale i evropskou a často všelidskou se účastní význačné a respektované osobnosti (včetně univerzitních profesorů) a její výsledky jsou, jak se mi zdá, značně pochybné. Proč? Závěry o budoucnosti vyvozují autoři až příliš často ze současného stavu věcí.

Hlavním důvodem je skutečnost, že většina diskutujících očekává, že zásadní změny mohou proběhnout rychleji, než ve skutečnosti mohou. Zkušenost nás učí, že každá velká změna se děje jen tak, jak se dějí všechny velké věci, tj. téměř neznatelně. To je základní princip, na který nesmíme zapomínat. Jinak se nám může stát, že upadneme do zbytečného zoufalství. Zbytečného proto, že si ani nevšimneme, že se mnoho věcí před našima očima již proměnilo k lepšímu, aniž jsme to vůbec zaznamenali. Kromě toho vše nové se děje tak říkajíc v skrytosti. Ne, že by se vše nové před námi nějak zvlášť skrývalo, ale my prostě nejsme schopni vidět to, co jsme ještě nikdy neviděli. Pro některé věci nemáme dosud ten správný zrak ani sluch, proto se nám zdá, jako by se skrývaly.

Buďme k sobě tedy navzájem milosrdní. Každá velká změna chce čas. Vypadá to sice, že se mění vnější podmínky našeho života, ale skutečná změna se musí odehrát především v nás. Změny, ke kterým dnes dochází, se zcela jistě již nedají zastavit, i když bychom tak docela rádi učinili. Poté, co se člověk rozšířil po celé planetě, padají státní hranice jako domečky z karet a začíná se vytvářet jednotné celoplanetární lidstvo.

Nevíme si s tím prostě rady a není divu. S ničím takovým jsme se nikdy nesetkali. Nevíme, jak vytvořit dostatečně inteligentní politické struktury, které by si s novou situací poradily. Napadají nás většinou jen samé nesmysly, které se nás snaží jako duchové dávné minulosti strhnout nás do bažin, kam bychom se za nimi rozhodně pouštět neměli. Co jiného jsou holé lebky, čas od času pobíhající po náměstí našich a nejen našich měst? Skutečnost se nám jaksi vzpírá. A to je pro mne docela dobrým důvodem, abychom si přiznali, že úroveň našich schopností již na řešení problémů budoucnosti nedostačuje a že se nám řešení těchto problémů bude vzpírat tak dlouho, dokud v jejich rozvoji nepokročíme za naše dnešní hranice. A je mimořádně naivní myslet si, že to za nás zvládnou jakési elektronické implantáty do mozku, jak o tom veřejnost stále přesvědčují někteří odborníci na robotiku a spřízněné obory.

Proč? To není tak jednoduché pochopit. Máme mimořádně vyspělou vědu, která vidí kdejaký problém docela dobře. Jenže vždy tak nějak z vnějšku. Tak jsou již vědy ustrojeny. To, co my ale dnes potřebujeme ze všeho nejvíce je vnitřní proměna. To, že ale existuje něco takového jako vnitřní svět a vše co s tím souvisí, je pro objektivní vědu (tak jak je založena) jen těžko uchopitelné. Proto jsou pro nás často její doporučení, která se vztahují k budoucnosti, zcela nepoužitelná, a musíme se obracet k jiným pramenům. Škoda.

Z této slepé uličky bychom se možná dostali ven, kdybychom se rozhodli do našich myšlenkových schémat pro nad-individuální skutečnosti zavést novou kategorii. Proč ne? Geometrie, původně založená na racionálních veličinách, by také byla ustrnula nebýt toho, že nakonec přijala čísla jako „e“, „π“ (pí) a ostatní nesouměřitelné veličiny za stejně pochopitelné, jako celá čísla. Vyšší matematika by nikdy nemohla řešit otázky, kladené moderní fyzikou, kdyby nedokázala zavádět stále nové funkce, píše Pierre Teilhard de Chardin.

Takovým pojmem je v oblasti životních procesů podle tohoto slavného přírodovědce a antropologa například „kolektivnost“. Jedná se o mimořádně důležitý myšlenkový krok. A tak tu nadále budou vedle skutečností individuálních i skutečnosti kolektivní, neredukovatelné na individuum, a přesto svým způsobem stejně objektivní. Pro pohled navyklý perspektivě evoluce jsou tato řízená seskupení samozřejmě předměty stejně jasné a fyzicky skutečné jako kterákoli jednotlivá věc, jak píše slavný francouzský přírodovědec.

V posledních letech například světově proslulé univerzity intenzivně a také úspěšně zkoumají úžasný jev kolektivní inteligence. U nás je to poněkud horší. Čeští akademici trpí panickým strachem z duše a mají zřejmě pocit, že jim někdo chce pod názvem „kolektivní inteligence“ propašovat do seriózní vědy duši.

Hlavní problém je ale v tom, že lidské zkušenosti s kolektivitou jsou dost jednostranné a velice často negativní. Existuje jeden zvláštní typ kolektivity a většina z nás je navíc přesvědčena (jak již bylo naznačeno), že tento typ kolektivity je typem jediným. Proč? Protože se s tímto typem kolektivity můžeme potkat zdaleka nejčastěji. Jedná se o kolektivitu davu (například nacistického, nebo komunistického, nebo také davu sportovních fanoušků). Právě o tomto typu kolektivity píše Carl Gustav Jung:
„Člověk má opravdu dostatečný důvod pro to, aby se bál neosobních sil, které sídlí v nevědomí. Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy nebo alespoň skoro nikdy neprojevují v našem osobním jednání a za obvyklých okolností. Když se na druhé straně lidé shluknou a vytvoří dav, uvolní se dynamismy kolektivního člověka – bestií nebo démonů, kteří v každém jednotlivci dřímají, dokud se nestane součástí masy. Člověk uprostřed masy klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň; na úroveň, která je stále pod prahem nevědomí připravena prorazit, jakmile je podepřena a vylákána vytvořením masy.“

To ale není jediný typ kolektivity, existuje i kolektivita navýsost pozitivní. Lidstvo jako skutečnost kolektivní – a tedy jako skutečnost sui generis – můžeme pochopit jen tak, že postoupíme dál za jeho „tělo“ z hmatatelných konstrukci a pokusíme se určit ten zvláštní typ vědomé syntézy, který vyvstává z jeho namáhavého a důmyslného soustřeďování. Dá se koneckonců definovat jen jako duch, uzavírá svou úvahu Pierre Teilhard de Chardin.

Tyto dva typy kolektivity se liší zcela zásadním způsobem. Člověk, který se stal součástí davu, jak píše již Carl Gustav Jung „… klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň …“, tedy hloupne. Ten druhý, který je součástí skutečného společenství, znásobuje členstvím v kolektivu společenství svou inteligenci. Většina z nás se ve svém životě setkává jen s davem, proto si ani neuvědomuje, že něco takového, jako společenství v hlubším slova smyslu vůbec existuje, nebo může existovat. Že může existovat typ kolektivity, která individualitu neredukuje, nýbrž umocňuje je dáno především tím, že vychází z toho, že jsme všichni nějakým způsobem tajemně propojeni. Na tomto místě uveďme citaci jedné takové praktické zkušenosti z prostředí skutečného společenství, kterou uvádí Greg Hamilton (v překladu Jiřího Zemánka):

Ve skupině jsem zakusila druh vědomí, které bylo téměř jakoby singularitou podobno opuštění osobnosti a spojení se dohromady s ostatními. Neexistoval žádný pocit konfliktu. Nikdo nebyl v opozici a všichni si jen navzájem pomáhali. Bylo zřejmé, že nereagujeme na individuální osobnosti, ale na něco mnohem hlubšího. Bylo také jasné, že v prostoru existuje jen jedno tělo. Když někdo promluvil, cítila jsem, jako bych to byla já …

Přitom právě v evropském kulturním prostoru máme s touto kolektivitou vyššího typu prastarou zkušenost. Křesťanská církev ji přijala od svého zakladatele přímo jako konstitutivní prvek. Mám ovšem na mysli církev v hlubším slova smyslu, tj. církev jako společenství, nikoli církev jako instituci, tak jak ji dnes obvykle chápeme. Teologickým jazykem se tomu kdysi říkalo církev jako mystické tělo Kristovo. Je možné doložit, že tento přístup pochází z prastaré hebrejské tradice. Novozákonní tradice ho charakterizuje slovy: „Tam, kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

K tomu má ovšem co říci znalec nad jiné povolaný, americký lékař a psycholog Scott Peck, který se po celý svůj život věnoval praktickému i teoretickému studiu podmínek, které musí skupina lidských bytostí naplnit, jestliže chce, aby se jí podařilo vytvořit opravdové společenství. Mluví o skutečném, nebo opravdovém společenství, protože takové je vzácností i v současné době. Navíc, jak říká, slova nabývají časem pokřivených významů. Máme například ve zvyku mluvit o svém městě jako o společenství. Také o našich církvích mluvíme jako o společenství. „Města jsou však jen jakousi sbírkou lidských bytostí. A na základě své osobni zkušenosti s křesťanskými církvemi tvrdím, že se skutečnému společenství nepodobají o nic více,“ říká doktor M. Scott Peck.

Právě schopnost vzájemného sdílení, které dokáže nikoli potlačit, ale přesáhnout vzájemné rozdíly všeho druhu je nepřekročitelnou podmínkou toho, aby skutečné společenství mohlo vzniknout. Dosáhnout něčeho takového je neobyčejně obtížné i dnes, kdy již nikdo, alespoň na Západě, na žádné Bohem posvěcené společenské rozdíly nevěří. Proto se s kolektivitou, která by násobila lidskou inteligenci a nikoli ji potlačovala, jako je tomu v případě davu, setkáváme tak zřídka.

Členům skupiny, která se propracuje až do stadia společenství, se otevírá úžasná spirituální zkušenost společného ducha, který všechny jeho členy nekonečně přesahuje a současně prostupuje. A právě tato zkušenost stojí v pozadí pojmu kolektivní inteligence. Není to žádná smyšlenka, je to mnohokrát zakoušený fakt, který je sice pro někoho, kdo se této zkušenosti nezúčastnil těžko uvěřitelný a pochopitelný, ale přece jenom fakt.

„Kdybych měl krátce vyjádřit, co je to společenství, pak musím říci: společenství je duch. Víte, mám sklon ducha společenství chápat spíše jako něco, co na skupinu, která společenství vytváří, sestoupilo. Asi tak jako se říká, že Duch svatý sestoupil na Ježíše při křtu. Při tomto chápání je duch společenství skutečně něco jako zjeveni Ducha svatého. „Duch svatý“ to je jen takový tradiční pojem, kterého používám spíše jako metaforu z nedostatku jiných. Na pojmenování však nezaleží a už vůbec to neznamená, že společenství je výhradně křesťanským úkazem. Společenství se může vyvinout mezi lidmi jakéhokoli zaměření. Někteří jsou obvykle nábožensky orientovaní, jiní nechtějí mít s náboženstvím nic společného. Rovněž se často v jedné skupině vyskytuji lidé různé náboženské orientace (například žid, muslim, křesťan, hinduista a podobně). Ať to, co tvoří podstatu společenství, vykládáme v pojmech, které mají svůj kořen v některé náboženské tradici nebo zcela nenáboženským způsobem, výsledek je vždy stejný. Duch prostě kam chce, věje a nedá si poroučet,“ říká doktor M. Scott Peck.

Společenství je prostě jedna z cest sebepoznání. Navíc je to cesta přiměřená schopnostem většiny lidí. Nevyžaduje žádné zvláštní nadání, jako některé jiné cesty. Jen pokoru a dobrou vůli. Kromě toho, způsobu, jak vytvářet společenství je možné se učit. Jde o schopnost otevřít se druhému. Je to cesta k Duchu (nebo jak by řekli nábožensky zaměření lidé k Duchu svatému) prostřednictvím druhých. Je třeba si uvědomit, že existuje několik podmínek, které musí být splněny. Obecně se dá říci, že společenství může vzniknout jedině zdola. Jestliže se pokusíme vytvořit ze skupiny, která se touží propracovat k společenství organizaci, nikdy ke svému cíli nedojde.

Všimněte si, vážené čtenářky a vážení čtenáři, že jak Pierre Teilhard de Chardin, tak doktor M. Scott Peck zde mluví o stejném typu kolektivity, kterou v úžasu popisují jako ducha, který spojuje všechny, kteří se jeho působení otevřou. Jejich individuální možnosti nijak neusurpuje ani neuchvacuje, ale díky možnostem všech ostatních členů kolektivu ještě násobí.

Přistoupit na tuto možnost je ale pro většinu z nás krok mimořádně obtížný, o tom nemusíme vůbec pochybovat. Stačí si jen uvědomit, jaký povyk se strhne vždy, když někdo mluví o duchu, nebo o duši a to v jakýchkoli souvislostech. Jedno i druhé současného člověka odchovaného tzv. objektivním vědeckým světovým názorem uvádí do rozpaků. Takové skutečnosti se připouštějí nejvýše jako metafora, nikoli jako realita, ačkoli například klasik psychiatrie a psychoterapie Carl Gustav Jung byl přesvědčen, že duše (psyché) je stejně reálná, jako například atom a nikoli méně.

Nicméně, ať už je tomu jakkoli, naše vnitřní bariéry, které nám brání vytvářet skutečná společenství, jsou hlavní překážkou na cestě do budoucnosti (nejsou-li překážkou jedinou). Příští svět bude na husté planetární síti vzájemně propojených společenství, která individuální možnosti svých členů ještě násobí, téměř jistě založen. Kdy jindy je vhodnější si naši nedostatečnou schopnost takováto společenství vytvářet zvláště silně uvědomit, než v čase vánočním, ve kterém si připomínáme narození muže, který obracel naši pozornost od první chvíle, kdy začal působit mezi lidmi, právě tímto směrem.