Pan premiér Bohuslav Sobotka po neúspěšných krajských volbách usoudil, že politika ČSSD je dobrá, ale že ministři nedovedou s veřejností vhodným způsobem komunikovat. To je i není pravda. Ministři za ČSSD skutečně odvádějí v současné vládě docela dobrou práci, a to myslím všichni občané vědí. Ale je tady jeden velký problém. Řada ministrů a dalších představitelů ČSSD (včetně okresních a krajských) působí, zvláště v poslední době, přímo jako generátory signálů mimořádné nedůvěryhodnosti.

O působení takových typů, jako je nechvalně známá Jana Vaňhová a Michal Hašek, kteří oba měli v oblasti svého působení na důvěryhodnost strany zcela devastující vliv snad není třeba vůbec mluvit. Stejně tak o nechvalně známé a intrikářskými praktikami proslulé pražské organizaci ČSSD. Je dobře známou věcí, že s těmi všemi si centrální vedení ČSSD nedokázalo poradit.

To ale není všechno. Když pan ministerský předseda Sobotka má pocit, že musí podpořit zcela nepřipravenou „rádoby policejní reformu“ jenom proto, že ji navrhuje ministr z jeho strany a asi také proto, že proti ní protestuje Andrej Babiš a jeho lidé, a to krátce před krajskými volbami, je zcela jasné, že si koleduje o volební porážku. Hlavně, že si ČSSD pochvalovala, jak toho Babiše utřela. Česká veřejnost je totiž na podrazy alergická a na podrazy v politice zvláště. Zcela jasně jsme to viděli nedávno, když navštívil Českou republiku 14. dalajlama a ministr Daniel Herman ho se všemi poctami přijal na svém ministerstvu, protože to patří do jeho kompetence. Prezident Miloš Zeman pak vyškrtl jeho strýce Jiřího Bradyho ze seznamu vyznamenaných.

Takovýto postup mimořádně znepokojil českou veřejnost, a to je opravdu velice slabý výraz. Jak se zachovali vrcholní představitelé ČSSD? Zcela v rozporu s tou nejlepší tradicí své strany, která vždy v minulosti podporovala ty, kteří byli nějakým způsobem ve společnosti znevýhodněni, se přidala, a to navíc v zájmu cizí velmoci na zcela opačnou stranu. Tím vyslali veřejnosti jasný signál, že tato strana již není tím, čím bývala. Katalyzátorem vzájemné spolupráce i těch, kteří na tom nejsou ve společnosti právě nejlépe, a právě v ní měli své politické zastání. To už zřejmě dávno neplatí.

Přesvědčení sociální demokraté, jako Jiří Dienstbier jsou zbaveni jakéhokoli vlivu a vytlačeni zcela na okraj. Kým? Všeho schopnými podvodníky a gaunery, kteří využívají stranu k získání hospodářského vlivu a k vydělávání peněz. Tak, jako mnozí z nich nebo jejich rodiče využívali již KSČ. Jana Vaňhová je toho zářným příkladem. Stejně tak pražská organizace ČSSD a její přední představitelé, kteří se starají především o to, aby si prostřednictvím strany zajistili výhodná místa. Předseda pražské organizace ČSSD (ale nejen on) je vzorovým příkladem takového přístupu k politice.

Tak se stalo, že vrcholní představitelé ČSSD stáli opět na nesprávné straně, na straně podporující nespravedlnost, navíc nespravedlnost spojenou s cizími státními zájmy. To je přesně to, na co čekal Andrej Babiš. Jako jediný se ministra Hermana veřejně zastal a tím si naklonil veřejnost. Něco podobného učinili i někteří jeho ministři. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán a jeho podřízení na to také doplatili. Prezident Zeman odmítl povýšit dva jeho podřízené do generálských hodností, protože ministr spravedlnost kritizoval jeho počínání.

Zato představitelé ČSSD, z nichž ti vysoce postavení podepsali spolu s prezidentem Zemanem servilní a ostudnou pročínskou deklaraci mezi tím řádí jak pominutí, když pochopili, jakou ostudu v české veřejnosti utrpěli. Jejich hlavní snahou je očistit se a přesvědčit veřejnost, že jednali tím nejlepším způsobem, jakým mohli. Snaží se za vše svalit vinu na ty druhé, například na ministra Hermana, a podobně. Zvláště zdatně si v tomto směru vede ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek. Ten se neváhá zaklínat Henleiny, Staliny a žádné přirovnání mu není dost dobré, aby pošpinil své protivníky. To je však marné. Tím jen dále přesvědčují veřejnost o své nedůvěryhodnosti.

Další tragickou chybou je, že mlčky podporují počínání prezidenta Miloše Zemana, který zcela diskredituje proevropskou politiku české vlády. Někteří významní sociální demokraté dokonce navrhují, aby ČSSD podpořila Miloše Zemana do příštích voleb. Miloš Zeman nejen že svým chováním doma tragicky rozděluje českou společnost, ale naprosto se neřídí principy české zahraniční politiky. Jestliže ministr Zaorálek kritizuje Daniela Hermana za porušování principů české zahraniční politiky, a to jen pro to, že se setkal s Jeho Svatostí 14. dalajlamou, jak je možné, že mlčky přehlíží nesrovnatelně horší prohřešky Miloše Zemana? Již vícekrát jsem upozornil na to, že takovéto počínání bude stahovat ČSSD do propasti. A už se tak děje.

V takovéto situaci bude mít i z konceptů, které původně přinesla do politiky ČSSD, jako je například elektronická evidence tržeb, politický prospěch někdo jiný, třeba hnutí ANO a jeho ministerstvo financí. A to je škoda, alespoň pro ČSSD. Tím tíživěji pociťují celou tuto situaci lidé, kterým byla česká sociálně demokratická tradice blízká, ba milá. Já se k nim rovněž hlásím. To, co však v současné době ČSSD představuje, to je to nejostudnější, čeho jsme se mohli dočkat.

Nemá to nic společného s lidskou důstojností, vzájemnou solidaritou a svépomocí, soucitem s druhými a podobnými hodnotami, na kterých kdysi právě a za velikých obětí ČSSD vyrostla. Protože je určitě pravda, že každá instituce se udržuje jen myšlenkami, na kterých byla založena, řítí se v tuto chvíli současná ČSSD nezadržitelně do propasti. A může doufat skutečně jen v zázrak. Osobně bych si velice přál, aby se takový zázrak stal. To by ale vyžadovalo její neuvěřitelnou proměnu. Ovšem zázraky se také někdy dějí.

Jeden aktuální příklad, v jakém stavu je současná ČSSD. Když oznámil svou kandidaturu na prezidenta první uchazeč, literát a producent, Michal Horáček, krátce mluvil o tom, že by chtěl být prezidentem nadstranickým, že by chtěl klást důraz na překonávání nenávisti ve společnosti, potírání pomstychtivosti a šíření lží. Také o tom, že mu záleží na přívětivé atmosféře, která lidi nerozděluje, ale spojuje.

Potom se zeptal moderátor televizního zpravodajství poslance Parlamentu ČR za ČSSD pana Chvojky, kdyby si měl vybrat mezi Milošem Zemanem a Michalem Horáčkem, komu by on osobně dal v příštích volbách hlas. Pan poslanec Chvojka nezaváhal ani chvíli: „Kdybych si měl vybrat,“ řekl, „dal bych rozhodně hlas Miloši Zemanovi.“

To zcela jasně dokládá skutečnost, o které jsem psal již dříve. Miloš Zeman je dnes již přímo symbolem společenské nenávisti, pomstychtivosti a šíření lží. Je možné dát společnosti jasnější signál, kam ČSSD směřuje a kde se v současné době nachází? A vy se pane premiére Sobotko domníváte, že hlavní chybou vašich ministrů je to, že svou práci ve vládě nedovedou veřejnosti dostatečně zpřístupnit a dovolí hnutí ANO, aby si ji přivlastnila. To není rozhodně ten hlavní důvod volebního neúspěchu vaší strany. Jestliže ČSSD o sobě vypovídá již delší dobu tímto způsobem, žádná výměna ministrů vám nepomůže. Museli by totiž udělat revoluci především uvnitř strany. Radikálně vás odstřihnout od takových postav jako je Miloš Zeman a také od vlivu jeho příznivců ve straně a vy byste s tím musel souhlasit. Myslíte, že je něco takového vůbec možné? A to je také současně varování pro Andreje Babiše a celé hnutí ANO. Přestaňte koketovat s podporou Miloše Zemana, stáhne vás do propasti, tak jako už nyní stahuje ČSSD. Zde platí: kdo uteče, ten vyhraje.

Signály, o kterých jsme právě mluvili a které veřejnost přímo hltá a očekává, jsou zřejmě tím nejpodstatnějším, co rozhoduje o úspěchu politických stran ve volbách. Přesněji řečeno, tou nejpodstatnější částí komunikace. Je zela zřejmé, že volební program je jen jednou složkou takové komunikace, která rozhoduje o důvěryhodnosti a přitažlivosti uchazeče o zvolení. Obávám se ale, že současní vlivní členové ČSSD překročili hraniční mez a nejsou již schopni podobné připomínky slyšet. Snad někteří mladší, snad.