Jací jsme (aneb Po třiceti letech)

10. 01. 2019 | 19:52
Přečteno 1321 krát
Tento článek by se také mohl jmenovat „Jací jsme po třiceti letech (aneb Pohled do vlastní tváře)“. Proč? Protože v listopadu roku 2019 to bude právě třicet let, kdy skončil komunistický režim. Jestliže délku jedné generace určují statistici a sociologové přibližně na dobu asi dvaceti let, pak třicet let představuje přibližně délku jedné a půl generace. O to však nejde. Spíše o to, jací po těch třiceti letech vlastně jsme? V listopadu 1989 jsme byli přesvědčeni, že máme všechny předpoklady co nejrychleji dohnat především svou životní úrovní nám podobné středoevropské a západoevropské státy, například Rakousko a Německo.



To se ale nepodařilo. A celé plejády expertů, ba expertních společností si kladou od té doby otázku: „Proč vlastně?“ Co to je? Poslední údaje například ukazují, že když rakouským učitelům platy neporostou (to se ale zcela jistě nestane) a těm našim platy porostou tak, jak si to česká vláda předsevzala, vyrovnají se české učitelské platy těm rakouským za osm let. Cosi se u nás stále nemůže pohnout dopředu.
Osobně jsem přesvědčen, že naše společnost jako celek, a to je třeba zdůraznit: jako celek, ve srovnání s našimi západoevropskými sousedy zaostává psychicky. Rozdíl není asi příliš velký, ale existuje. A pravděpodobně se netýká ani tak vědomí, jako spíše podvědomí. Toho, co sami sobě nechceme přiznat a s čím se soustavně odmítáme vyrovnat. A týká se to také všech vrstev naší společnosti a všech jejích skupin, včetně církví. Za to neseme všichni zodpovědnost a není možné před tím nikam utéct. To, co jsme, si neseme všude sebou a před sebou samým není možné nikam emigrovat.

Ale jak je možné, že sprostota, lež a podvod, které jsou u nás dnes reprezentovány především jmény Miloš Zeman a Andrej Babiš jsou v předvolebních výzkumech tak vysoce hodnoceny? Když pak dojde k volbám, umísťují se tyto osoby na předních místech.

Jak je možné, že například řada německých měst je schopna nabídnout azyl zoufalým uprchlíkům z utečeneckých lodí a naši občané (podněcováni horlivě svými politiky) jim dávají najevo jen odpor a svou štítivost? Přitom Němci by měli mít daleko větší nárok na odpor před uprchlíky a migranty všeho druhu, a přesto jsou schopni podat pomocnou ruku. My však nikoli. Přitom u nás (na rozdíl od Německa) žádní uprchlíci nejsou, přestože nás jimi některé extrémistické a fašistoidní straničky neustále straší. Pomoci se od nás zatím nedočkaly ani malé děti z utečeneckých táborů, i těch se premiér Babiš a jeho fanatičtí stoupenci bojí. Jsou to totiž uprchlíci. Chce jim prý pomáhat na místě, odkud pocházejí. A velká část české společnosti na takové nesmysly slyší.

Jestliže tedy chceme vyřešit osudovou záhadu české společnosti, stačí se podívat na to, jakým politikům značná část českých občanů dává přednost. K jakým, byť nevědomě, tíhne. Pokud Andrej Babiš (úmyslně neříkám hnutí ANO 2011) bude mít předvolební preference kolem 30 % a důvěryhodnost Miloše Zemana bude ve výzkumech dosahovat 55 %, není nám pomoci.

Ty výzkumy totiž nevypovídají o Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi, ale především o nás. Česká společnost stále nepochopila, že stav její duše zcela určuje její osud. Ale nejen to. Dokonce se i brání přijmout myšlenku, že by nějakou duši měla. Ale má, i když to nerada slyší.

Po revoluci v roce 1989 měl podle našich představ přece vzniknout spravedlivější demokratický svět, v našem případě spravedlivější Československá a později Česká republika, kde soudci budou rozhodovat spravedlivě, politici budou vybíráni v demokratických volbách a je tedy nemyslitelné, aby se jejich způsoby podobaly těm, které si osvojili jejich komunističtí předchůdci. A tržní hospodářství svými zpětnými vazbami přece samo o sobě zajistí, aby se v hospodářství neprosadil ten, kdo tam nemá co dělat. Představovali jsme si, že se vše pro nás pro všechny bude již jen zlepšovat, nikoli zhoršovat, a protože se to nesplnilo, začali jsme si klást otázku, kdo za to všechno může. Odpověď jsme našli velice rychle. Přece politici.

A právě toto zdánlivě samozřejmé a přirozené usuzování české společnosti, které se zvláště silně projevuje vždy před volbami, mě vede k úvaze nad některými vlastnostmi české duše. Jak jinak porozumět tomu, proč se náš osud utváří právě tak, jak se v posledních třiceti letech utváří než porozumět, k jakému myšlení a jednání nás vedou naše vnitřní (často nevědomé) sklony?

Existuje totiž jedna vlastnost, která není na první pohled zřejmá, ale při dlouhodobém pozorování vyjde najevo. Češi (jako národní skupina) si totiž mimořádně rádi přisuzují jen kladné vlastnosti a všechno, k čemu se znát nechtějí, promítají na druhé, například tedy na své politiky. Je to sice obecně lidská vlastnost, že se člověk nechce znát ke svému stínu, jak to nazývá věhlasný švýcarský psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung, ale v rámci české duše nabývá tento sklon až komických rozměrů. Rádi zapomínáme, že i čeští politici byli vybráni ze skupin a z prostředí, ze kterého pocházíme my sami a že 99 % z nás by na jejich místě neuspělo, přesněji řečeno, uspělo by zcela stejně jako oni. Rozdíl je tedy jen v možnostech, které se před těmito lidmi najednou otevírají, v tlacích, kterým jsou při své práci dennodenně vystaveni a v pokušení, která z toho plynou.

Jestliže chceme mít kvalitnější politiky, pak i skupiny, ze kterých se tito lidé vybírají, musí být kvalitnější, tj. my sami musíme mít lepší charakter, který při první příležitosti nepodlehne svodům, které se před každým politikem dnem jeho zvolení otevírají, žádná jiná cesta neexistuje. Tvrdit, že se vše vyřeší, až dorostou generace, které nezažily komunismus, je alibismus nejhrubšího zrna. Komunisté sice nutili své poddané z politických důvodů ohýbat páteř a využívali lidské podlézavosti, ale tato vlastnost kvetla v našich zemích dávno před nimi.

Od koho se nové generace mají naučit stát se vzpřímenou páteří, když v jejich okolí existuje tak málo lidí, kteří něco takového dovedou? A to tento stav mají na svědomí především starší generace této země a žádná výmluva na komunistický režim jim nepomůže. Ohýbat páteř a podlézat totiž člověk nemusí jen ze strachu, že by se jeho dítě nemuselo dostat na tu, či onu školu, nebo proto, že by se mohl dostat do kriminálu, ale také proto, aby získal vyšší plat, než má, nebo aby přeskočil v postupu svého kolegu, ale také, aby získal výhodnější místo na kandidátce své politické strany. Jedna taková postkomunistická generace již vyrostla a zdá se, že samotný fakt, že neprožila komunistický režim, se na její charakterové výbavě nijak zvlášť neprojevil. Jak by také mohl!

Co se ale v té naší české duši všechno skrývá? To obvykle netušíme. Už proto ne, že většina z nás si s takovými pojmy jako je „duše“ vůbec nedovede poradit. Co ale s tím? Každý z nás v sobě nese nějaký díl tohoto dědictví, každý z nás by se s ním měl nějak vyrovnat. Jakési hlubší souvislosti nás všechny spojují, ať chceme či nechceme. Odpovědnost za to, jak se s tímto dědictvím vyrovnáme, však leží na každém z nás. K tomu by však bylo třeba naučit se umění kultivovat svou duši a její podstatnou součástí je schopnost přijmout všechny negativní stránky, které se projevují v mém společenství i u mě samého (tj. uvědomit si je, jako mé vlastní). Kdysi se tomuto kroku říkalo přijetí viny.

Tento krok není však vůbec jednoduchý, protože jestliže má být účinný, nesmí být povrchní. Zahrnuje jednak to, aby si člověk uvědomil, čím vším ublížil svému okolí a jaké nedobré vlastnosti se v jeho duši projevují. A kromě toho by si měl uvědomit, jak souvisejí s nedobrými vlastnostmi v duši jeho národního celku, k čemu právě tyto vlastnosti vedly v minulosti a také to, že je za jejich proměnu zodpovědný jako individuum. Pokud vše nezmění u sebe, nemůže se nic změnit ani v duši národa.

Ještě před několika lety na podobná slova téměř nikdo neslyšel. Poslední dobou se ale začíná přece jenom rozednívat. Ale tak jednoduché to zase není, o tom mohou nejlépe vyprávět učitelé dějepisu, kteří dokazují, jak konfliktní je výuka moderních dějin. Třídy se rozdělí na dvě i více skupin a děti se mezi sebou začnou přít a hájit stanoviska tak, jak je přejaly od svých rodičů a prarodičů. Není totiž jednoduché přijmout, že jsem se v době minulého režimu choval jako zbabělec, nebo dokonce, že jsem se podílel na zločinech režimu (a navíc přiznat se svým dětem a vnukům), i když pravda má vždy očistný charakter. A tak vznikají falešné mýty. Proto se raději učitelé moderním dějinám vyhýbají. Na věčné časy se však pohledu tváří v tvář vyhýbat nemůžeme, tak jako se to nepodařilo ani Němcům.

Náš osud si neseme sami v sobě, nikdo nám ho neurčuje. Existuje ale vzájemná souvislost vnitřního a vnějšího. Jedno bez druhého nemůže nastat, ale tato souvislost není souvislostí příčiny a následku, proto ji Carl Gustav Jung nazval koincidence (česky „shoda“), která je podmíněna smyslem. Přesněji a podrobněji řečeno: jestliže se změní smysl takové události, událost jako taková (tj. událost ve vnějším neboli objektivním světě) ani nenastane. Proč? Protože nastane jiná událost, která odpovídá právě onomu změněnému smyslu. A právě to je něco, co se většině z nás zdá tak naprosto nepochopitelné, pohádkové, zázračné a jen těžko přijatelné. A také proto nejsme schopni uvěřit, že by vnitřní proměna měla pro nás nějaký podstatný význam. Škoda!

Nechali jsme si namluvit, že nic takového, jako vnitřní proměna neexistuje, a i když po ní většina lidí touží, přijímáme jako něco samozřejmého, že ve srovnání s tzv. reálnými skutečnostmi je to méně než fata morgana. Jenže pravý opak je pravdou. Naše honba za běžnými realitami, které jsou sice pro život také důležité nás posune v životě jen do určité míry a dál už ne. Potom narazíme na zdánlivě nepřekročitelnou hranici (nebo stěnu, nebo jakkoli to chceme nazývat). Něco takového se stalo českému národu jako celku. Jde jen o to, jak rychle si bude schopni něco takové připustit, nebo se nad tím alespoň zamyslet. Tuto hranici je možné překročit jen tak, jak jsme o tom mluvili již výše. Vnitřní proměnou, nijak jinak.

Jak by řekl Carl Gustav Jung: „Velké události světových dějin jsou v podstatě hluboce bezvýznamné. Podstatný je nakonec jen subjektivní život jedince. Ten jediný dělá dějiny, jenom v něm se nejdříve odehrávají všechny velké proměny a veškerá budoucnost a celé světové dějiny pocházejí jako obrovitý souhrn nakonec přece jen z tohoto skrytého jedincova pramene. Ve svém nejsoukromějším a nejsubjektivnějším životě dobu nejen trpně snášíme, ale jsme i jejími strůjci. Naše doba – to jsme my!“

Političtí experti jen těžko chápou, proč vlastně žádný skandál, který Andreje Babiše potká, neoslabí jeho postavení v politice. A na tomto místě znovu připomínám, nemám na mysli hnutí ANO 2011. Vždyť i pro většinu stoupenců a voličů tohoto hnutí je hnutí ANO 2011 Andrej Babiš a naopak. Jak bylo prokázáno, většina z nich ani nezná jména ministrů, kteří zastupují toto hnutí ve vládě. Jasně to dokazuje, že do Andreje Babiše si část české veřejnosti promítla svou neuhasitelnou touhu po úspěšném životě. Stal se prostě ikonou (a modlou), kterou je možné obdivovat. Reálné úspěchy a neúspěchy v politice se jí již prostě netýkají. Ty mohou utrpět jen řadoví politici, lidé z masa a kostí, těm každý jejich prohřešek voliči řádně spočítají. Něco takového se ale Andreje Babiše, jako podvědomého ztělesnění české touhy po materiálním úspěchu již netýká, stejně jako se to netýkalo Adolfa Hitlera alespoň ne od chvíle, kdy Němci zjistili, že právě on vyjadřuje jejich podvědomé národní tužby. Aby se to změnilo, musely jim začít padat na hlavu americké a anglické bomby. To se ale netýká jen nás. Pohleďme, jak hloupě se chovají Maďaři a Poláci, o Rusech už ani nemluvím. Nemám na mysli představitele politické moci v těchto zemích, ale především tzv. obyčejné občany. Jestliže se změníme my, i naše doba se změní. Jak jednoduché, ale jak obtížné!

A nyní na závěr ještě několik obdivných uznání ve prospěch současných Čechů a Češek, ve prospěch současného českého národa. Jsem skutečně fascinován, kolikrát se během každého kalendářního roku dokáží moji spoluobčané složit, byť po malých částkách na potřebné lidi: rodiny vojáků, kteří zahynuli ve službě, potřebné děti a další nemocné, důležité zdravotnické přístroje a další věci, a podobně. Částky dosahují často desítek miliónů korun a vždy se opakovaně najdou. Je to skutečně neuvěřitelná a obdivuhodná velkorysost malých dárců.

A druhá obdivuhodná aktivita, na kterou bych chtěl upozornit, je výzkumná činnost středoškolské a vysokoškolské mládeže, která se při různých soutěžích uplatňuje velice dobře i ve světě, a to i v konkurenci se zeměmi jako je Čína, Indie, USA, Rusko, a podobně, tj. se zeměmi, které mají z čeho vybírat a které své reprezentanty mimořádně podporují, na rozdíl od nás.

Je to tedy na nás. Jestliže budeme pěstovat poctivost, píli, pokoru a další dobré charakterové vlastnosti, nemusíme mít o svou budoucnost sebemenší starost. My se ale něčemu takovému často spíše vysmíváme, a to je náš velký problém.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy