Před řadou let jsem napsal úvahu na téma, které nejlépe charakterizuje název tohoto článku: „Ekologické pojetí světa a přívětivá společnost“. Zdá se mi ale, že skutečně aktuální je tato úvaha až nyní, na přelomu roku 2019 a 2020. Proč? Stalo se totiž něco velice podstatného a důležitého. Jakoby v tichosti se začíná vytvářet ono ekologické pojetí světa, kterým se článek zabývá. Nejedná se o žádné spory ekologů a klimatologů, jaké příčiny způsobují oteplování planety Země, a podobě, ale o to, že je planeta Země konečně vnímána jako jeden celek, nikoli jako soubor lokálních částí. A to dříve nebývalo. Konečně i většina politiků pochopila, že změny v jedné části planety mohou mít zcela zásadní vliv na jinou její část. A tedy také to, že činnost lidstva v jedné části planety bude mít zcela zásadní vliv na jinou část. Toto pochopení je zcela nezvratné a žádné odborné poznatky na téma oteplování na něm již nemohou nic změnit. A to je úžasný pokrok planetárního sebeuvědomění, i když se to na první pohled nezdá.





Ekologické pojetí světa je překonáním novověkého přístupu, které prožívá svět jako stroj, byť velice složitý, původně hodinový, později počítačový. Ještě dnes přece říkáme, že to nebo ono představuje velice složitý mechanismus. Mechanické stroje byly při vzniku tohoto pojetí světa úchvatnou a fascinující představou, ale hlavně: nebyla to jen představa, lidé tímto způsobem svůj svět skutečně prožívali, aniž by si to nějak zvlášť uvědomovali (tedy lidé na Západě). A původní předpoklad o tom, jaký má svět charakter ovlivnil zásadním způsobem chápání metod, jakými má být svět poznáván a také to, co je v takovém světě možné a co nikoli.

Ekologické vidění světa a ochrana přírody není tedy jedno a totéž. Jakékoli vidění světa je, jak by řekli filosofové, soubor představ o světě, který však vyplývá z hlubších vrstev vědomí a je založen na tom, k jakému prožitku skutečnosti se daný člověk dopracoval. To platí i pro ekologické vidění světa. Ochrana přírody je jen přirozený důsledek tohoto vidění světa ve vztahu k přírodě, ale nelze ho s ním ztotožňovat. Tento vztah je však mimořádně významný, a právě na něm se ukazuje, lépe než na čemkoli jiném, zásadní rozdíl novověkého a ekologického vnímání světa. Především starší pojetí vnímá svět jako cosi v podstatě neživého. A tím se dostáváme k nejdůležitější proměně, která je s ekologickým vnímáním světa spojena.

Ekologické vidění světa prožívá vše ve vesmíru jako v podstatě živé a vzájemně provázané. A to je tak úžasná a zásadní proměna, že jsme si na ni dosud nestačili zvyknout, ba si ji ani uvědomit, a to ani zastánci tohoto přístupu ke světu. Ti se zatím spokojují s tím, že sami sebe chápou spíše jako klasické přírodovědce a ochránce přírody. Tím ale zdaleka nevyužívají možnosti, které jim ekologický pohled na svět nabízí. Nové se však vždy rodí v lůně starého a nemůže to být jinak.

Vše, co je živé má však své vědomí, a tedy i svou subjektivitu (svou niternost). Proto také ekologové trvají na tom, že příroda musí být chápána jako náš partner, nikoli jako předmět naší manipulace, a to i ti, kteří o těchto věcech nijak zvlášť nepřemýšlejí, prostě to tak cítí. Novověké vidění světa a ekologické vidění světa má prostě jiný základ. Racionální myšlení použité v jednom rámci musí nutně vést k jiným závěrům než racionální myšlení použité v jiném rámci. Tyto dva rámce jsou na sebe prostě nepřevoditelné, asi tak jako ve fyzice není možné převést kvantovou teorii na teorii relativity. Přesto však, jak říká světoznámý badatel Gregory Bateson: „Dva pohledy na tutéž věc jsou lepší než jeden.“ Mimochodem, tento postoj rovněž patří již do éry rodícího se ekologického pojetí světa. V době vrcholícího novověku by byl zcela nemyslitelný.

Tato úžasná proměna však nevznikla z ničeho nic a ono „zelené myšlení“ rozhodně nevzniklo na zelené louce. Vyrostla z potřeby hlubšího porozumění světu a rozhodně neznamená nějakou likvidaci čehokoli, včetně jakéhokoli badatelského stylu. To ani nemůže, vždyť se vyznačuje daleko větší pokorou před skutečností, než projevovali badatelé éry novověku.

Na začátku tohoto článku jsem napsal, že se jedná o „úžasný pokrok planetárního sebeuvědomění“. Jak již bylo řečeno, měl jsem na mysli skutečnost, že jsme konečně na přelomu roku 2019 a 2020 pochopili, že je třeba vnímat planetu Zemi a lidstvo jako jeden celek. To ale neznamená, že s ním nejsou spojeny obrovské obtíže, které nás v současné době i v budoucnosti čekají. Právě naopak. Tento pokrok je vlastním pozadím a základem těchto všech společenských potíží. Proč? Zřejmě proto, že nové možnosti, které se před námi z ničeho nic otevírají nedokážeme jako skutečně nové přijmout, otevřít se jim a využít je. Budí v nás spíše strach a odpor. Svědčí o tom heslo Donalda Trumpa: „Amerika především.“ Myslí tím samozřejmě USA především. Také ale počínání trapných pološílených brexitářských klaunů typu Borise Jonsona. Ani nemluvím o světovládných ambicích čínských a ruských mocipánů, nebo náboženských šílenců muslimského světa, kteří se nedovedou vyrovnat s nadcházející dobou, proto touží světu vnutit svůj středověk. Je to všechno více než směšné, o to ale nebezpečnější. Jak říká slavný francouzský přírodovědec a filosof Pierre Teilhard de Chardin:

„Marně se pokoušíme, abychom nemuseli měnit své návyky, řešit konflikty mezi národy úpravami hranic nebo považovat uvolněné možnosti lidstva za „volný čas“ k zábavě. Tak jak se věci vyvíjejí, umačkáme se brzy jedni o druhé a někde něco vybuchne, budeme-li umíněně trvat na tom, že tyto hmotné a duchovní síly, narostlé do rozměrů celého světa, použijeme jen na udržování našich starých chatrčí.“

Pohled, který přijímá svět jako organismus, tedy jako něco dynamického, otevřeného a tvořeného obrovským množstvím nejrůznějších vzájemně spolupracujících subjektů nemůže nevidět (tak jako to stále ještě nevidíme my), že tímto způsobem utvářená společnost nemůže být jiná než přívětivá. A to je něco, co jsme dosud nepochopili. To je další krok, který nás teprve čeká. Přívětivá společnost je totiž (nebo přesněji řečeno může být) společností vzájemné spolupráce. Dnes se některé společnosti domnívají, že východisko mohou najít v izolaci od jiných, britská společnost je toho dobrým příkladem.

Tak jako dnes však mluvíme o společnosti informační a vzdělanostní, ve které nejdůležitějším kapitálem jsou informace, k jejichž „produkci“ je vzdělanost základním předpokladem, ekologický pohled na svět, jak už bylo řečeno výše, přináší rozměr ještě důležitější, totiž důraz na schopnost vzájemné spolupráce. Důležitější je tento rozměr proto, že se již dnes ukazuje, že není možné společnost informační a vzdělanostní důkladně rozvíjet, jestliže se nenaučíme dobře vzájemně spolupracovat. A to platí nejen v globálním měřítku, ale i v lokálním.

Slavný americký badatel Francis Fukuyama nazývá schopnost vzájemně spolupracovat přímo „sociální kapitál“, protože vybavila ty skupiny obyvatel, kteří jí disponovali v dostatečné míře, schopností zbohatnout.
„Podobně jako hmotný kapitál (půda, budovy, stroje) a lidský kapitál (znalosti a dovednosti, které tak řečeno nosíme v hlavě), i sociální kapitál plodí bohatství, a proto má ekonomickou hodnotu pro národní hospodářství. Je také nepostradatelný pro všechny formy skupinového úsilí, s nimiž se setkáváme v moderní společnosti, od provozování prodejny potravin na rohu ulice po lobování v parlamentu a výchovu dětí“, píše Francis Fukuyama.

A tím se již dostáváme k neznámé příčině selhání tolika nadějí posledních let u nás. Proč jsme vlastně nebyli schopni realizovat v naší zemi to nebo ono. Vždyť proto máme všechny myslitelné předpoklady. Ale ono to přesto nějak nejde. V Čechách i na Moravě existuje již velmi dlouhou dobu malá schopnost vzájemně spolupracovat, tedy malý sociální kapitál. Zahraniční investoři mohou u nás proinvestovat miliardy, a přesto se náš sociální kapitál nemusí vůbec zvětšovat. Ten můžeme navýšit jen my sami. A není to v principu vůbec těžké. Je třeba naučit se vzájemně spolupracovat a překonávat bariéry. To je totiž ta pravá cesta k bohatství. Ve skutečnosti je spoléhání na zahraniční investice bez systematické snahy rozvíjet sociální kapitál podobnou pastí, jako snahy svěřit veškerou iniciativu do rukou státu. Iniciativa prostě musí vždy vycházet zdola. Teprve na ní mohou budovat jakékoli společenské, a tedy i státní struktury svou budoucnost.

Právě proto, že jsme si schopni tak málo vycházet vstříc a smysluplně spolupracovat, neumíme si ani představit, o co všechno přicházíme, dokonce i v ekonomickém smyslu, jak nás upozorňuje i Francis Fukuyama. Díváme se na sebe, proklínáme osud a každý čeká, až začne ten druhý. Přičemž jsme jako celek velice bohatá společnost, ale dohromady, nikoli jako jednotlivci.

Kdybychom náhodně vylosovali jakýchkoli deset nebo dvacet českých občanů a vzali v úvahu finanční i jiné prostředky, které mohou dát tito občané dohromady, téměř vždy by nám z toho vyšla malá, dobře vybavená firma (tj. s relativně dobrým strojním vybavením, s dopravními prostředky a pravděpodobně i s docela slušným finančním a lidským, tedy i vědomostním kapitálem, jak o tom mluví právě Francis Fukuyama). My se však domníváme, že meze možností jsou nám kladeny jaksi objektivně, tedy především zvenku. A přitom jsou v převážné míře jen v našich hlavách, a to i přesto, že nám různé nepovedené zákony a úřední nařízení ztrpčují život dost a dost.