Kolumbie je stále má oblíbená země z celé Ameriky, i když ji nyní již sleduji poněkud zpovzdálí. Zakořenil jsem v ní už jen třeba z pohledu mých setkání s pěti prezidenty. Pověřovací listiny jsem předával Ernestu Samperovi, jehož prezidentská kampaň byla placena i z narkodolarů, ale vážil jsem si jej třeba jen pro jeho humor. Jeho manželka je Američanka, jejíž otec padl ve vietnamské válce, ale přesto Ernesto (všichni jsme si tam říkali křestními jmény, jak je v Kolumbii zvykem) kvůli vztahům k narkomafii nemohl do USA.
Po dlouhé době jsem konečně vypadl z pražského ruchu, řinčení tramvají, houkání sirén, smradů z výfuků aut, hodinového psaní za počítačem. Přestaly májové deště a příroda kolem naší samoty nás doslova očekávala. Bylo nádherně, azalky voněly žlutými květy, konvalinky svou omamnou jedovatou vůní, rododendrony a pivoňky řádily rudými a červenavými barvami, bez se obsypal modravými kvítky.