Takže je to už padesát let, co nám zabili Che Guevaru. Che Guevara se stal nejen symbolem revoluce, ale také symbolem výnosného obchodu. Bude navždy tím, který se nikdy nevzdal boje, i když zůstal osamocen.

To mi mimo jiné připomíná, že je to už skoro padesát let, co jsem se jako student vydal na vandr do světa a v prvních dnech roku 1969 jsem přistál v Rio de Janeira. Vůbec jsem tušil, že jsem si tak zahájil moji celoživotní latinskoamerickou anabázi. Tehdy jsem našel přenocování v chudinské čtvrti hlavního města Brazílie, v centrální čtvrti Lapa, v malé studentské ubytovně. S nadšením mně přivítaly davy studentů od Haiti po Chile, protože poprvé v životě měli možnost se setkat s někým z komunistického světa, cíle jejich revolučních ideálů. Byly však nesmírně zklamány, že jsem stál na opačném břehu jejich přesvědčení.

Pro ně sympatický a charismatický vůdce světové revoluce Che Guevara, teprve nedávno zlikvidovaný vojenskou akci v Bolívii byl jediný, který mohl napravit bídu a chudobu v Latinské Americe a staleté křivdy i zvěrstva páchané bělochy vlastně již od dob Velké Conquisty. Moje argumenty o sovětských tancích v Praze byly hladce převálcované jako kosmetická piha na cestě k nastolení nových spravedlivějších pořádků.

Tehdy jsem ještě nemohl vědět, že Che Guevara měl na rukou krev možná i dvou tisíc popravených z dob jeho působení na Kubě. Tedy těch, kteří nehořeli jeho revolučním nadšením a stáli proti jeho ideálům a je to jedno jestli to bylo "jen" 375, jak hovoří jiné statistiky. Tedy těch, které i s homosexuály a těžce nemocnými zavíral do koncentračních táborů. Tehdy jsem nemohl ještě vědět, že byl vlastně krvežíznivý revolucionář, jehož nejoblíbenější citáty byly: „Popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat.“ Anebo: „ Revoluce musí být nenávist a zabíjet.“ Takhle se s vraždami asi lepší společnost těžko nastartuje.

Velký snílek Che odešel z Kuby, kde se mohl v pohodě přetransformovat ve vládnoucí vrstvu, v diktátora, a v klidu dožít. Jenže on se raději málem porval se sovětským velvyslancem v Káhiře v roce 1963 a jeho odbojná krev stojící na postulátech čínského komunismu se stala nepotřebná i pro samotného Fidela Castra. Ten naopak potřeboval sovětskou ekonomickou a vojenskou podporu. A tak byl Che vlastně vmanévrován do odchodu z Kuby, aby zahájil zakládání svých revolučních buněk „focus“. Jenže velký Che byl de facto velmi špatný partyzán. Chtěl převracet staré režimy v rozvojových zemích, kde plánoval z malých „focus“ založit světovou revoluci. Jenže místo toho, aby získal na svoji stranu chudé vykořisťované vrstvy, jako podmínku převratu, zůstával sám. Nepodařilo se mu to v Kongu ani v Bolívii. Dokonce nezískal na svoji stranu ani místní komunistické strany. A navíc Fidel jej záměrně odstřihl od jeho kubánské základny a vlastně jej tím odsoudil k smrti. Castro byl rád, že Che Guevara zahynul, že se jej zbavil a navíc si z něj vybudoval symbol revoluce, antiimperialistickou protiamerickou ikonu.

Che Guevara byl jistě smutný, že na konci svého života pocítil neporozumění i od chudých indiánů, kterým chtěl pomoci. Do zajetí bolívijské armády se totiž dostal i díky její spolupráci s místními rolníky. Byla to sociální zrada? Nepochopení revolučních ideálů? Signifikantní je jistě setkání s pastevcem koz, který se jej ptal, proč vlastně přišel. Chtěl jsem tě osvobodit, řekl mu prý revolucionář, ležící zraněný v budově školy v malé zapadlé vesničce La Higuera. Překvapený pastevec se skoro zalekl: „Od čeho jsi mně chtěl osvobodit? Od mých koz? Chtěl jsi mi je vzít?“ Možná se to tak přesně nestalo, ale je to vypovídající o jeho způsobu vedení revoluce, o tom, že touto cestou nevede nastolení nové společnosti.

Jistě, Che Guevara se navždy stal pro mládež velkým vzorem boření starých pořádků. Je to přirozené. Mladí jsou přirozeně revoluční a chtějí bourat zavedené systémy. Na naší komunistické straně mladí bojovali proti komunismu, zatímco na opačné straně bojovali proti kapitalismu. Che je všemi mladými vážen i proto, že nezůstal na Kubě, nepřizpůsobil se novým pořádkům, které spoluzakládal a vybojoval, ale šel opět do boje. Jenže všichni mladí revolučně zapálení bojovníci se časem přizpůsobí zaběhlému systému, v kterém žijí. Zařadí se, stanou se z nich lékaři, právníci, inženýři, otcové rodin. Komunistické řady v Latinské Americe jsou totiž stále velmi skromné a vůbec nerostou, jak by se mohlo podle množství revolučních mladíků zdát. Vždyť i místní revoluce, tedy guerilly, jsou navíc cestou jedinců a žádných mas podobně jako za doby Che Guevary. Jen v ojedinělých případech, jako třeba v Nikaraguy, je revoluce sice masová a vítězná, ale z revolucionářských vůdců se stanou novodobí diktátoři. A milovníci moci, jako v případě Daniela Ortegy.

Z Che Guevary se navíc stal nejen symbol revoluce, ale i symbol výnosného obchodu, kdy na jeho portrétu paradoxně vydělávají právě podnikatelé a kapitalistické firmy. Tedy ti, proti kterým bojoval, si nyní jeho jménem plní kapsy. Jeho mýtus se tak transformuje do triček, plakátů a nástěnných graffiti, což jistě netušil, jak budou takto bídně zneužity jeho myšlenky a revoluční étos, kterým doslova planul.

Nicméně i do budoucna bude tvář Che Guevary hledící na fotografii Alberta Kordy odhodlaně daleko do světlých zítřků velkou ikonou každé mladé generace. Bude to ten, který se nikdy nevzdal boje, i když zůstal osamocen.