Opustil jsem džungli na peruánské řece Madre de Dios, pravlast mých indiánských přátel z kmene Ece’ je, které jsem navštívil poprvé před 46 lety. Neuvěřitelné shledání s dětmi a vnuky mých známých, jejich otců a dědů. To je na další a delší povídaní. Vrátil jsem se do moderní džungle korupčních skandálů a podvodů, které se v Peru rozplétají desítky let a stále plní hlavní stránky novin a celé hodinové pořady v televizi. Stále se divím, že i když je údajně uplacená jak policie, tak soudy, jak mi všichni říkají, přesto se veřejně o korupci nejvyšších představitelů země mluví, diskutuje, debatuje v otevřených rozhovorech a mnozí z nich jsou nakonec asi těmi neúplatnými policisty odvedeni v poutech do vězení a ti neúplatní soudci je odsuzují na desítky a desítky let. Jedním z neúplatných soudců je i Richard Concepcion Carhuancho, který poslal Keiko Fujimori do tzv. preventivního vezeni 31. října 2018.

Keiko Fujimori, dcera dříve mocného a několikanásobného prezidenta Alberta Fujimoriho, odsouzeného na 20 let vezeni, který vybudoval mocnou skupinu následovníků ovládající svou politickou stranou Fuerza Popular spolu se spřízněnými apristy (tradiční strana APRA) cely Kongres, je stále v preventivním vězení. Dne 8. srpna 2019 čekala, že ji pod palbou svých advokátů propustí. Nestalo se tak. Chyběly dva hlasy magistrátu Nejvyššího soudu. Nicméně její advokáti si věří, že při dalším rozhodování a v jiném složení ji magistři propusti. Čelí obvinění, že přijala 1.2 milionu dolaru od brazilské developerské firmy Odebrecht na svoji prezidentskou kampaň, kterou nakonec prohrála.

Mamutí firma Odebrecht stavící megaprojekty po cele Americe si podplácí, koho chce. V Brazílii čelí obrovskému skandálu zvanému od roku 2015 Lava Jato, který mj. potopil socialistickou stranu a vládu prezidentky D. R. V Peru se snažila na svoji stranu pro jistotu získat hned oba hlavní soupeřící kandidáty. Obolus dostala jak Keiko (tady je běžné, že se všichni ve veřejném prostoru nazývají křestními jmény), tak její úspěšnější soupeř Ollanta Humala. Samozřejmě i on čelí mnohaletému vězení. V jeho prospěch bych chtěl zmínit, že jeho vláda ustanovila zákonem všeobecný starobní důchod všem bez rozdílu, kteří dovrší 75 let. A tak jsem byl i svědkem v Urubambe, jak rady starých kulhajících indiánek a indiánů ve svých roztrhaných a špinavých krojích čekají před Banco de la Nacion na svých 250 solů měsíčně.

Jiný prezident Toledo, který se tvářil velmi sociálně, před peruánskou spravedlností raději utekl do USA a Peru žádá o jeho vydání. Na svoji úspěšnou kampaň přijal od firmy Odebrecht 20 milionů dolarů. Všichni nařčení tvrdě odmítají. Zatloukají, zatloukají a zatloukají a jejich advokáti při rozhovorech v TV vše lakují mazanými řečmi a úsměvy. Vše zašmodrchávají do kliček zákonů a dokumenty dokazující převzetí milionů, které předložil Jorge Barata, dřívější hlavni postava Odebrechtu v Peru, její superintendant, suverénně odmítají jako falešné.

Nejsou to jen prezidenti, kteří byli svedeni ke korupci. Jak mi říkali mí peruánští přátelé, každý politik, který přijde k moci, se hned snaží získat své případně investované peníze do kampaně a pak ze své pozice získat maximum. A protože se v Peru opravdu velmi buduje a staví, je logické, že firmy jako Odebrecht, zde mají tučná leta a miliony za získání kontraktu se jim rychle vracejí. Do těchto osidel spadl třeba bývalý guvernér v San martin Cesar Villanueva (dnes kongresista za stranu Alianza por Peru), který za přihrání stavby silnice do Sisi obdržel 60 tisíc dolaru. Brání se stejně jako ostatní. I on čelí preventivnímu vězení, což je zajímavá právní instituce, kdy korupčník jde do vězení hned a tam čeká na soudní vyřešení, aby jej nemohl ovlivňovat, což se může táhnout roky. Vyšetřován z korupce je i bývalý primátor Limy Luis Casteneda Lossio, kdy se za jeho vlády postavila metrobusová linka Metropolitana, která svými 38 stanicemi protíná hlavni město s 12 miliony obyvateli od jihu na sever. Velmi zajímavé je, že jsem již nenašel velkou sochu dobyvatele Peru Franciska Pizarra vedle prezidentského paláce, protože právě tento primátor ji nechal “vykázat”, přestěhovat z Limy za původní hradby města. Za hradbami měst vsak také přespávají pod igelitovými přístřešky desetitisíce chudáků mrznoucí v nosních zimách a v blátě.

Na nádherném náměstí Plaza de Armas v Cuzku pozoruji protikorupční demonstraci obyvatel města. Soused na lavičce mi říká: “Všichni politici jsou stejní, všichni berou.” A demonstranti rýmovaně křičí: “Escucha escucha, eso es lucha!” Poslouchejte, poslouchejte, toto je boj! Přisedla si ke mně na lavičku indiánka s děckem v přehozu llijlla na zádech. Prodává cetky, ale místo původního sombrera má už takovou turistickou hučku. Denně prý vydělá i 50 solů a je spokojená. Kupuji od ní cizinci bydlící v ubytovnách za 30 solů za noc, ale i ti, kteří neváhají dát za noc v hotelu Monasterio i 6.000 solů. Jenže preventivnímu vězení čelí i indiánští politici, kdyby si člověk myslel, že mají lidštější vztah k svým indiánským bližním a nebudou jim ukrajovat z rozpočtu. Zvlášť na horách, na sierre, je chudoba indiánských obyvatel extrémní, kterou si ani nedovedeme představit. A přesto nedávno zvolený guvernér v Punu, kde žijí hlavně Aymarové, rychle zapomněl na své bratry a bere, kde se dá. Indiáni v demonstracích stejně stojí za svým bratrem. Krev je holt krev. A vlastně i za koloniální vlády to nebylo jiné, když potomci incké šlechty měli své výhody a nechali své chudší bratry trpět. Ostatně jako to bylo za všech mocných říší předkolumbovské doby.

Jorge Barata však začal i udávat jména novinářů, kteří dostávali peníze od Odebrechta za vytváření pozitivní image brazilské firmy. Spustil se další kolotoč obviňování a hájení. Poslouchal jsem některé z nich v televizním pořadu Sin rodeos, jako Artura Valverdeho Pastora, který dostal 20 tisíc dolarů. Vše zatlouká a usmívá se, jako ostatní. Klame tělem. Advokát Santiago Gastanadui, který obhajuje presidenta O. Humalu a jeho manželku Heredii Nadane pro korupci a přijetí nelegálních tří milionů dolarů na kampaň, je mazaný jak liška už od pohledu. Půl hodiny vysvětluje složité mechanismy vyšetřování, které nejsou legální, hlavního svědka Martina Belaundeho de Lossio, bývalého osobního poradce Humaly, nazývá lhářem a navíc jej prý nelze vyšetřovat, protože byl extraditován z Bolívie a je údajně třeba o povolení požádat Bolívii. Humalovi totiž hrozí dvacet let natvrdo, a tak se jeho advokáti snaží. Mimochodem nyní při vyšetřování vyšlo také najevo, což se zatím jen tušilo, že Humala dostal na svou kampaň miliony dolaru i od tehdejšího venezuelského prezidenta Hugo Chaveze, protože se tvářil, že bude levicový.

A do toho ještě vstupuje boj mezi samotnými prokurátory. Hlavní prokurátorka pro korupci Katherine Ampuero v dalším telepořadu Punto de vista obvinila jiného prokurátora, svého kolegu, Jorgeho Ramireze, že pracoval a pracuje ve prospěch firmy Odebrecht. Ta svými chapadly svírá zřejmě celou Latinskou Ameriku. Právě jsem poslouchal zprávy, že bývalý ekvádorský president Rafael Correa je vyšetřován a hrozí mu pro korupci mnohaleté vezeni. Faktem je, že jsem si jeho vládu a stavební činnost ve prospěch všech Ekvádorců před lety pochvaloval. Postavil spousty silnic, škol, nemocnic, vodních přehrad, elektrickou síť po celé zemi, a tak je možné, že nějaký ten milion se zatoulal i k němu. Přesto pro svou zemi vykonal hodně. Jiným se miliony sice také zatoulaly, ale pro lidi moc neudělali.

Už se těším, až budu psát něco příjemnějšího o mých přátelích ece´je z komunity Palmareal na řece madre de Dios. Ale i v peruánských horách žijí čistí a přátelští lidé, se kterými jsem zažil lidsky nádherné okamžiky. Nejen ty turistické plné obdivu a pokory vůči inckým staveb, vůči schopnostem tehdejšího lidu, které dosud nechápeme, jak tyto stavby vznikaly. Mým zájmem byly spíš současné indiánské komunity vysoko v horách, daleko od turistických cest. Bezcílně jsem se toulal po liduprázdných kopcích 30 kilometrů nad Cuskem, až jsem narazil na Camino del inca. Byla to jedna ze čtyř hlavních cest Capac nan, vedoucí do Antinsuyu, jedné ze čtyř částí impéria. A byla bez turistů, protože sem nevede silnice s autobusy. Narazil jsem tu i na skupinu místních, jak se hrabou v zemi. Pozvali mne. Právě připravovali tradiční jídlo Pachamanka, kdy v zemi rozpálených kamnech uvaří pět druhu masa včetně cuy, morčete, kamote banánů, brambor a bobu. Pekla se i chicha a hrála kanasta, povídali jsme si o dětech a vnoučatech. I já ukápl chichu Pachamme matce zemi a byl jsem jejich. Stali jsme se přáteli.

Další den jsem se zas toulal v horách nad Pisacem bez zájmu o ruiny, které dávno znám a jakoby náhodou jsem narazil na dvě slavnosti indiánu z komunity Masca. Slavili svatbu rovnou na cestě. Nabídli mi chichu a za chvíli jsem tančil sólo s nevěstou. Smáli jsme se a byli jsme šťastni. Pak skupina chlapců v krojích a maskách tančila rituální tanec Qollo s bičováním. Bolest je součásti výchovy tvrdých chlapu. Neváhal jsem a tančil s nimi a nechal se bičovat. Hned jsem byl jejich. Pak jsme sešli do jejich kostela, kam jsme odnesli sochy patronky komunity s. Asunty a sv. Lazara. Nastal hodokvas a povídali jsme si o dětech a vnoučatech až do mrazivé noci. Všichni jsme ukápli Pachamme a stali se přáteli.

Jiný den jsem se účastnil průvodu varayoc, představitelů indiánských komunit na mši v kostele Pisaku. Poslouchal jsem ji v kečuánštině a modlil se česky a doslova se povznášel zvonivým čistým hlasem kostelního zpěvu dvou dívek. Před kostelem jsme si povídali o našich dětech a vnoučatech a stali se přáteli. Další den jsem se přidal ke smutečnímu průvodu, nesla se rakev se zemřelým na místní hřbitov. Po proslovu pozůstalých jsem s ostatními rýčem zasypával hlínou rakev. Ukápl jsem chichu matce zemi a byl jsem hned jejich. Stali jsme se přáteli.

Byly to nádherné dny s prostými indiánskými obyvateli Peru žijícími z tvrdé práce na polích. Jsou zde tisíce let a jistě přežijí i současnou dobu plnou korupce. Nikdy jsme však neopomněli symbolicky poděkovat matce zemi trochou chichy, jak je to učí jejich tradice. Je to jejich spojení s přírodou, které si váží a jedině díky ní existují. Zemi nelze jen užívat, či v našem případě bezohledně zneužívat, ale je ji třeba i poděkovat, zaplatit drobnými dary, jako symbolickou odměnu za naši existenci. Jedině tak země a my s ní přežijeme. Tuto indiánskou moudrost bychom měli pochopit i my a já zdejším indiánům děkuji, že mi to opět připomněli. Je to ten největší přínos mé cesty do Peru.