Na obzoru další karibská krize?
Právě jsem ukončil letošní pobyt mezi amazonskými indiány, tentokrát v Peru na řece Madre de Dios a sedím u svých přátel Mercedes a Uriel v Limě. Je zde nepříjemná zima, údajně největší za posledních 50 let. Zato o něco výš, v Karibiku, začíná být až nepříjemné horko.
Monroe by se divil, co se děje na jeho zadním dvorku, odkud svou doktrínou vyhnal Angličany a Francouze. O Rusku ještě ani netušil. A tak Karibik, lákající každoročně miliony turistu na nádherné pláže, nádherné ženy, nádherné jídlo a pití, láká tentokrát k velmocenským „tanečkům“. Opět Karibik jako před téměř šedesáti lety. Karibik se má stát znovu měřítkem sil a nervů dvou světových velmocí. Místo Chruščova a Kennedyho je tu nyní Putin a Trump.
Ten třetí vzadu je Nicolas Maduro, který předčil Fidela Castra i Hugo Chaveze v jejich revolučních avantýrách. Čtyři miliony venezuelských uprchlíků, hlavně do Latinské Ameriky, hovoří samo o sobe. Jediná výhoda oproti našemu a kubánskému komunismu je, že lide mohou svobodně utíkat. Dokonce se tady v Peru říká, že Maduro záměrně propustil z vězení všechny vrahy a lumpy, aby za trest zaplavili Latinskou Ameriku. A tak neminou ve zprávách peruánské televizi denní přehledy vražd, přepadení a krádeží od Venezuelců. Peruánci se jich začínají bát. V Cuzcu jsem se v jedné hospůdce setkal s nádhernou servírkou. Byla samozřejmě Venezuelka, jak jinak, že? Je tu už několik měsíců, a presto se těší, až ušetří peníze a pojede se podívat za svou rodinou, za svou matkou a sestrami. Latinoameričané jsou velcí milovníci svých zemí, všude jinde jsou nostalgičtí a stále vzpomínají na svou vlast, i když tam vládne teror. Prý se tam nebojí odjet, hranice jsou volné. Jak dlouho, ptám se jí po našich zkušenostech.
Jezdil jsem do Venezuely za Indiány na řece Caura každoročně deset let a měl tak možnost sledovat naživo vývoj bolívarské revoluce od nástupu Chaveze až do jeho smrti. Každoroční úpadek životní úrovně byl viditelný a plnil jsem těmito zprávami Lidové noviny. Lidé se měli hůř a hůř, fronty na jídlo se zvětšovaly, vojáci chavezovské armády bohatli černým obchodem potravin, léků, náhradních dílů do aut, atp. A Chavez řečnil, jak vše dělá pro národ, který si podplácel před volbami rozdáváním volebních gulášů, ale hlavně si podplácel své spojence v Latinské Americe (Kuba, Nikaragua, Chile, Brazílie, Peru) lacinou naftou. Mimochodem právě nyní se v Peru opravdu zjistilo, ze Chavez finančně podpořil velkým darem prezidentskou volební kampaň Ollanta Humaly, protože v něm viděl dalšího levicově orientovaného prezidenta v zdejší západní sféře. A tak se geopolitické hrátky na této zdejší polovině světa setkávaly s tou druhou polovinou, aby se bavily o světovládě.
Nechápu, jak nyní mohou Venezuelci přežívat, a tak se nedivím tem čtyřem milionům emigrantů. A Maduro řeční a řeční a stahuje opratě své diktátorské vlády existující jen a jen na síle armády, podobně jako Kim na druhé straně planety. Oba dva jsou jakýmisi jazýčky na vahách dvou velmocí a jejich mocenských her o světovládu. Oba dva jim nabízejí předvádět svou vojenskou silu na jejich polovině světa, bez ohledu na to, jestli se z „tanečků“ stane válka nebo ne. Jejich moc je jim přednější než zbytek světa a velmoci mají důvod se „prát“.
Nova karibská krize je na spadnutí. Jižní velitelství americké armády je v plné pohotovosti ve Venezuele zasáhnout, nastolit demokracii a odstranit nelidský režim. Vyhrožování vojenskou invazí je na denním pořádku. Rusové se vojensky paktuji s Madurem na základě vzájemné dohody o obraně Venezuely před útokem USA. Kdo má pravdu a kdo ne? Jak bude fungovat žhavá linka mezi oběma velmocemi? A je vlastně vůbec ještě nějaká? Tenkrát v roce 1963 byla založena jako horká dálnopisná linka. Nyní je asi sofistikovanější, ale jde o to, kdo bude zvonit a kdo bude linku zvedat.
Trump po mnoha diplomatických i ekonomických sankcích právě vyhlásil možnost blokády Venezuely. To si však Venezuela už zažila od Angličanů, Němců a Italů v roce 1902-1903 z důvodu nesplacení půjček. Tehdy hlavním prostředníkem, který vše urovnal, byly Spojené státy. Současnou blokádu by USA prý zahájila, i kdyby se Rusko, Čína a Írán vojensky postavily za Madura. Ten má ještě vždy možnost se svými kumpány po anglicku zmizet, což mu Trump neustále nabízí. Přestože Rusko již vyslalo do Venezuely menší kontingent vojáků, diplomatické řešení je stále na stole, i proto že většina států Latinské Ameriky invazi nepodporuje. Zajímavé jsou však i kontakty ruského velvyslance v Caracasu s osobami blízkými Juanovi Guaidovi, kterého jako prezidenta uznávají desítky zemí včetně Česka. Také guvernér státu Héctor Miranda Rodriguez, údajný nástupce chavistické vlády bez Madura, je ve styku s ruskými představiteli.
Doufejme, že se všichni účastníci poučili z let 1902 i 1962 a Karibik bude zase v klidu jen centrem invaze turistů vyhledávajících zdejší pozemský ráj tyrkysového moře, vyhřátých písečných pláží pod kývajícími se palmami a s přírodními dary exotického ovoce a karibského rumu.
Monroe by se divil, co se děje na jeho zadním dvorku, odkud svou doktrínou vyhnal Angličany a Francouze. O Rusku ještě ani netušil. A tak Karibik, lákající každoročně miliony turistu na nádherné pláže, nádherné ženy, nádherné jídlo a pití, láká tentokrát k velmocenským „tanečkům“. Opět Karibik jako před téměř šedesáti lety. Karibik se má stát znovu měřítkem sil a nervů dvou světových velmocí. Místo Chruščova a Kennedyho je tu nyní Putin a Trump.
Ten třetí vzadu je Nicolas Maduro, který předčil Fidela Castra i Hugo Chaveze v jejich revolučních avantýrách. Čtyři miliony venezuelských uprchlíků, hlavně do Latinské Ameriky, hovoří samo o sobe. Jediná výhoda oproti našemu a kubánskému komunismu je, že lide mohou svobodně utíkat. Dokonce se tady v Peru říká, že Maduro záměrně propustil z vězení všechny vrahy a lumpy, aby za trest zaplavili Latinskou Ameriku. A tak neminou ve zprávách peruánské televizi denní přehledy vražd, přepadení a krádeží od Venezuelců. Peruánci se jich začínají bát. V Cuzcu jsem se v jedné hospůdce setkal s nádhernou servírkou. Byla samozřejmě Venezuelka, jak jinak, že? Je tu už několik měsíců, a presto se těší, až ušetří peníze a pojede se podívat za svou rodinou, za svou matkou a sestrami. Latinoameričané jsou velcí milovníci svých zemí, všude jinde jsou nostalgičtí a stále vzpomínají na svou vlast, i když tam vládne teror. Prý se tam nebojí odjet, hranice jsou volné. Jak dlouho, ptám se jí po našich zkušenostech.
Jezdil jsem do Venezuely za Indiány na řece Caura každoročně deset let a měl tak možnost sledovat naživo vývoj bolívarské revoluce od nástupu Chaveze až do jeho smrti. Každoroční úpadek životní úrovně byl viditelný a plnil jsem těmito zprávami Lidové noviny. Lidé se měli hůř a hůř, fronty na jídlo se zvětšovaly, vojáci chavezovské armády bohatli černým obchodem potravin, léků, náhradních dílů do aut, atp. A Chavez řečnil, jak vše dělá pro národ, který si podplácel před volbami rozdáváním volebních gulášů, ale hlavně si podplácel své spojence v Latinské Americe (Kuba, Nikaragua, Chile, Brazílie, Peru) lacinou naftou. Mimochodem právě nyní se v Peru opravdu zjistilo, ze Chavez finančně podpořil velkým darem prezidentskou volební kampaň Ollanta Humaly, protože v něm viděl dalšího levicově orientovaného prezidenta v zdejší západní sféře. A tak se geopolitické hrátky na této zdejší polovině světa setkávaly s tou druhou polovinou, aby se bavily o světovládě.
Nechápu, jak nyní mohou Venezuelci přežívat, a tak se nedivím tem čtyřem milionům emigrantů. A Maduro řeční a řeční a stahuje opratě své diktátorské vlády existující jen a jen na síle armády, podobně jako Kim na druhé straně planety. Oba dva jsou jakýmisi jazýčky na vahách dvou velmocí a jejich mocenských her o světovládu. Oba dva jim nabízejí předvádět svou vojenskou silu na jejich polovině světa, bez ohledu na to, jestli se z „tanečků“ stane válka nebo ne. Jejich moc je jim přednější než zbytek světa a velmoci mají důvod se „prát“.
Nova karibská krize je na spadnutí. Jižní velitelství americké armády je v plné pohotovosti ve Venezuele zasáhnout, nastolit demokracii a odstranit nelidský režim. Vyhrožování vojenskou invazí je na denním pořádku. Rusové se vojensky paktuji s Madurem na základě vzájemné dohody o obraně Venezuely před útokem USA. Kdo má pravdu a kdo ne? Jak bude fungovat žhavá linka mezi oběma velmocemi? A je vlastně vůbec ještě nějaká? Tenkrát v roce 1963 byla založena jako horká dálnopisná linka. Nyní je asi sofistikovanější, ale jde o to, kdo bude zvonit a kdo bude linku zvedat.
Trump po mnoha diplomatických i ekonomických sankcích právě vyhlásil možnost blokády Venezuely. To si však Venezuela už zažila od Angličanů, Němců a Italů v roce 1902-1903 z důvodu nesplacení půjček. Tehdy hlavním prostředníkem, který vše urovnal, byly Spojené státy. Současnou blokádu by USA prý zahájila, i kdyby se Rusko, Čína a Írán vojensky postavily za Madura. Ten má ještě vždy možnost se svými kumpány po anglicku zmizet, což mu Trump neustále nabízí. Přestože Rusko již vyslalo do Venezuely menší kontingent vojáků, diplomatické řešení je stále na stole, i proto že většina států Latinské Ameriky invazi nepodporuje. Zajímavé jsou však i kontakty ruského velvyslance v Caracasu s osobami blízkými Juanovi Guaidovi, kterého jako prezidenta uznávají desítky zemí včetně Česka. Také guvernér státu Héctor Miranda Rodriguez, údajný nástupce chavistické vlády bez Madura, je ve styku s ruskými představiteli.
Doufejme, že se všichni účastníci poučili z let 1902 i 1962 a Karibik bude zase v klidu jen centrem invaze turistů vyhledávajících zdejší pozemský ráj tyrkysového moře, vyhřátých písečných pláží pod kývajícími se palmami a s přírodními dary exotického ovoce a karibského rumu.