Na „střeše“ Lucerny se dějí věci. Co na to indiáni?
Ondřej Kobza pořádá na střeše Lucerny s nádherným až magickým pohledem na Prahu, všelijaké salóny od urbanistiky Prahy, přes ruční ševcovství po klima Matky Země. Vždy se zajímavými a profesionálními experty na daná témata. A proto tam rád chodím. Chodí tam logicky i spousty zajímavých lidí nejrůznějšího zaměření od lékařů, architektů, umělců, filmařů, herců, učitelů, ševců, politiků, hudebníků, stavařů. A jak Ondra vtipně dodal, chybí už jen popeláři.
Právě jsem se vrátil z hudebního salónu v souvislosti s dušičkami, vzpomínáním na již odešlé přátelé a blízké. Jsem však totální hudební zabedněnec, hotový blb, ale přesto jsem pozvání přijal. Musím se přiznat, že v celém mém životě jsem absolvoval jen pár koncertů a vždy jsem na nich usnul. Nuže, tentokrát jsem neusnul. Jak řekli přítomní hudební interpreti, bylo to asi i v tom, že zde nebylo jeviště a hlediště, ale že jsme seděli na dosah od nich. A samozřejmě i výběr byl takový, mno, takový dramatický (omlouvám se, nevím, jak bych to správně hudebně, odborně interpretoval), že se usnout moc nedalo a celý jsem jej vyslechl. A světe div se, líbil se mi. Na jeho závěr jsem chtěl mít faktickou poznámku, ale vzhledem k nadšeným až k frenetickým ovacím, jsem se bál, že vše zesměšním a tím i sebe. I když bych to tak v žádném, opravdu v žádném případě nemyslel. Jednoduše mi rychle došlo, že by to bylo nepatřičné, že jednoduše nebudu pochopen, protože by se všichni museli přeonačit o 180 stupňů, což tak lehce nejde. Chtělo to nechat na později.
Vše vězí v tom, že jsem úzce vázán na mé amazonské indiány, že jsem jimi doživotně poznamenán, a se kterými stále vše srovnávám: způsob života, vazby na přírodu, na vodu, na duchovno, na život a na smrt, na manželství, na děti a tak i na hudbu. Nechal jsem si to v tom okamžiku raději pro sebe, ale nicméně to nebudu nosit stále jen v sobě, protože i v tom je vidět jádro rozdílů našich dvou civilizací.
Samozřejmě i oni mají svou hudbu, což asi málokdo ví. Jenže není vůbec hoch. Tak jako jejich architektura není hoch. Jako jejich umění není hoch. Jako jejich ekonomika není hoch. Jsou velmi u země, prostí a jednodušší, možná jen v duchovním životě jsou hoch a víc než my. Jasně, nelze srovnávat s nesrovnatelným. V žádném případě proto nesrovnávám jejich jednoduchou a naší vyspělou hudbu.
Ale přesto, i když je jejich hudba jen pentatonická, zažil jsem nedávno nádherný noční koncert pod plnou Lunou na dechové nástroje, na až třímetrové flétny během pohřebního rituálu kuarup u indiánů Kamayurá na horním roku řeky Xingú v centrální Brazílii. Byl to nádherný emotivní, tajemný, až magický zážitek, i když hudba jako taková byla jednoduchá, prostá. Indiáni mají i bicí nástroje, bubínky, a řehtačky. Na ty mi zahráli před mnoha, mnoha lety Kofáni na řece Aguarico v ekvádorské Amazonii.
A nyní k jádru pudla. Ne o hudbě, ale o hudebních nástrojích. Když jsem se díval na virtuózy na housle a violu, nemohl jsem si nevzpomenout na jediný strunný nástroj amazonských indiánů. Ano, je velmi jednoduchý a prostý a zdaleka, opravdu zdaleka nepřipomíná naše housle nebo violu či violoncello. Jedná se o jednostrunný hudební luk. Je sice jen jednostrunný, ale vážení přátelé, jak tito indiáni dovedou využit materiál, slouží tento luk zároveň a zcela logicky a přirozeně jako lovecká zbraň. Ale také na rozdělávání ohně či vrtání otvorů do kamene nebo perleti. Indiáni umí holt svůj výrobek důkladně a všestranně využít a Matku přírodu neochuzovat o její zdroje.
Se vší úctou k našim mistrů a k jejich mistrovským hudebním nástrojům, con todo respeto, jak by řekli latiníci v Jižní Americe, tedy s veškerým respektem, ale s jejich houslemi se asi těžko dá ulovit třeba tapír nebo rozdělat oheň.
Každopádně díky za dušičkově kulturní zážitek na střeše Lucerny koncertním mistrům houslistovi Josefovi Špačkovi, violoncellistovi Tomáši Jamníkovi a klavíristovi Ivo Kahánkovi a samozřejmě i sympatickému hostiteli Ondřejovi Kobzovi. Jen doufám, že mně hudebníci nesežerou.
Právě jsem se vrátil z hudebního salónu v souvislosti s dušičkami, vzpomínáním na již odešlé přátelé a blízké. Jsem však totální hudební zabedněnec, hotový blb, ale přesto jsem pozvání přijal. Musím se přiznat, že v celém mém životě jsem absolvoval jen pár koncertů a vždy jsem na nich usnul. Nuže, tentokrát jsem neusnul. Jak řekli přítomní hudební interpreti, bylo to asi i v tom, že zde nebylo jeviště a hlediště, ale že jsme seděli na dosah od nich. A samozřejmě i výběr byl takový, mno, takový dramatický (omlouvám se, nevím, jak bych to správně hudebně, odborně interpretoval), že se usnout moc nedalo a celý jsem jej vyslechl. A světe div se, líbil se mi. Na jeho závěr jsem chtěl mít faktickou poznámku, ale vzhledem k nadšeným až k frenetickým ovacím, jsem se bál, že vše zesměšním a tím i sebe. I když bych to tak v žádném, opravdu v žádném případě nemyslel. Jednoduše mi rychle došlo, že by to bylo nepatřičné, že jednoduše nebudu pochopen, protože by se všichni museli přeonačit o 180 stupňů, což tak lehce nejde. Chtělo to nechat na později.
Vše vězí v tom, že jsem úzce vázán na mé amazonské indiány, že jsem jimi doživotně poznamenán, a se kterými stále vše srovnávám: způsob života, vazby na přírodu, na vodu, na duchovno, na život a na smrt, na manželství, na děti a tak i na hudbu. Nechal jsem si to v tom okamžiku raději pro sebe, ale nicméně to nebudu nosit stále jen v sobě, protože i v tom je vidět jádro rozdílů našich dvou civilizací.
Samozřejmě i oni mají svou hudbu, což asi málokdo ví. Jenže není vůbec hoch. Tak jako jejich architektura není hoch. Jako jejich umění není hoch. Jako jejich ekonomika není hoch. Jsou velmi u země, prostí a jednodušší, možná jen v duchovním životě jsou hoch a víc než my. Jasně, nelze srovnávat s nesrovnatelným. V žádném případě proto nesrovnávám jejich jednoduchou a naší vyspělou hudbu.
Ale přesto, i když je jejich hudba jen pentatonická, zažil jsem nedávno nádherný noční koncert pod plnou Lunou na dechové nástroje, na až třímetrové flétny během pohřebního rituálu kuarup u indiánů Kamayurá na horním roku řeky Xingú v centrální Brazílii. Byl to nádherný emotivní, tajemný, až magický zážitek, i když hudba jako taková byla jednoduchá, prostá. Indiáni mají i bicí nástroje, bubínky, a řehtačky. Na ty mi zahráli před mnoha, mnoha lety Kofáni na řece Aguarico v ekvádorské Amazonii.
A nyní k jádru pudla. Ne o hudbě, ale o hudebních nástrojích. Když jsem se díval na virtuózy na housle a violu, nemohl jsem si nevzpomenout na jediný strunný nástroj amazonských indiánů. Ano, je velmi jednoduchý a prostý a zdaleka, opravdu zdaleka nepřipomíná naše housle nebo violu či violoncello. Jedná se o jednostrunný hudební luk. Je sice jen jednostrunný, ale vážení přátelé, jak tito indiáni dovedou využit materiál, slouží tento luk zároveň a zcela logicky a přirozeně jako lovecká zbraň. Ale také na rozdělávání ohně či vrtání otvorů do kamene nebo perleti. Indiáni umí holt svůj výrobek důkladně a všestranně využít a Matku přírodu neochuzovat o její zdroje.
Se vší úctou k našim mistrů a k jejich mistrovským hudebním nástrojům, con todo respeto, jak by řekli latiníci v Jižní Americe, tedy s veškerým respektem, ale s jejich houslemi se asi těžko dá ulovit třeba tapír nebo rozdělat oheň.
Každopádně díky za dušičkově kulturní zážitek na střeše Lucerny koncertním mistrům houslistovi Josefovi Špačkovi, violoncellistovi Tomáši Jamníkovi a klavíristovi Ivo Kahánkovi a samozřejmě i sympatickému hostiteli Ondřejovi Kobzovi. Jen doufám, že mně hudebníci nesežerou.