V úterý 22. 1. se konalo veřejné slyšení na téma Rovnost příležitostí mužů a žen – přirozený vývoj nebo sociální konstrukce?, které iniciovali senátoři Martin Mejstřík a Karel Barták. K diskuzi si organizátoři přizvali odbornou veřejnost, nicméně slyšení prezentovalo zejména křesťanský pohled na rovné příležitosti. Během několikahodinové debaty nepadla jasná odpověď na stěžejní otázku: jsou rovné příležitosti přirozený vývoj nebo sociální konstrukce, ale za to byly posluchačům a posluchačkám nabídnuty různé teorie a někdy až překvapivá tvrzení.

Bohužel v rámci tohoto blogu nemáme prostor všech 9 příspěvků prezentovat, ale pokud například nevíte, jaká je souvislost mezi lučními kobylkami a rovnými příležitostmi nebo to, že emancipace žen je výsledkem degenerace mužů, doporučujeme si poslechnout zvukový záznam z veřejného slyšení Senátu (autorem obou výroku je Petr Šmolka z Asociace manželských a rodinných poradců). Martin Mejstřík sám závěrem řekl, že cílem bylo vést kultivovanou debatu, a proto do diskuze nepřizval žádná extrémní „feministická hnutí“.

Chtěl se tak vyhnout názorovým střetům. Na druhé straně, od čeho je debata pokud nepřizveme různé strany do diskuze? Podle senátora Karla Bartáka si senátoři a senátorky na základě prezentovaných názorů veřejného slyšení formulují jimi prosazované politiky. Hodnoceno podle výše uvedených výroků, se tedy máme na co těšit. Pokud bychom si měli vybrat ty příspěvky, které mají bezpochyby velký vliv na utváření současných politik díky svému napojení na politickou reprezentaci, jsou to dozajista příspěvky za Občanský institut.

Michaela Freiová (Občanský institut a Společnost pro rodinu) prezentovala koncepci rodinné politiky, v rámci které by stát měl především podporovat stabilní manželství než vsázet na ženy samoživitelky. Hlavní příčinu v obecně rozšířené nechuti mít děti vidí v celospolečenské neúctě k mateřství a výchově dětí. Slovy paní Freiové je povýšeným cílem ženy se „rozplynout“ ve své roli pečovatelky a nelpět toliko „sama na sobě“ a stát se matkou. Moderní trendy státní rodinné politiky jako budování jeslí a mateřských školek a podpora slaďování rodinného a profesního života, odsoudila a označila jako praktiky, které zde byly provozovány již v 50. letech. Paní Freiová jako by nepřímo říkala: Ženy, styďte se! Krize populační a demografická je na vašich bedrech, ne pardon, dělohách. Pokud nezačneme rodit, více myslet na ostatní a rozdávat samy sebe, tak naše společnost zanikne. Zajímavé je, že autorka příspěvku se již nezabývá společenským kontextem, tedy kdo rozhoduje o rámci našich životních podmínek, ve kterých by ženy měly rodit děti a zda zde jsou ženy zastoupeny dostatečně. Nebo nepřímo souhlasí s tím, že ženy mají rodit a vládnutí pak přísluší někomu jinému? Tento názor, jakkoli legitimní, je v dnešní době, doufejme, překonaný.

Paní Freiová reprezentovala Občanský institut, ze kterého vznikají studie, které v nemalé míře ovlivňuji dnešní koncepci rodinné politiky. Další z příspěvků, také od zástupce Občanského institutu, byl od současného poradce ministra práce a sociálních věcí, Vojtěcha Bellinga. Jeho precizní řeč byla plná tvrzení expertů o tom, že institucionální péče o děti do 3 let je prokazatelně škodlivá, že je prokazatelně nejlepší pro děti, aby matky byly doma s dětmi co nejdéle a že v podstatě agenda rovných příležitostí jde proti poslání rodině. Belling varoval, že stát by neměl zasahovat do svodného rozhodování občanů při zakládání rodin a výchově děti. Opět explicitně tvrdil, že se to podobá normalizační době komunismu. Rodina, svoboda, právo volby a nebezpečný stát.

Povědomá rétorika? To, že pro mnoho žen neexistuje nyní státem tolik proklamovaná svoboda volby - všechny ženy totiž nedosáhnou na nejrychlejší formu rodičovské, nezaměstnané ženy nemají nárok na peněžitou podporu v mateřství, ne všichni muži podporují rodinu formou vyživovacích příspěvků, apod - už nezmínil. Podpora samotným rodičům (jak maminkám, tak tatínkům) je dnes běžnou praxí v mnoha evropských zemích. Navíc, pokud jsou jesle opravdu tak škodlivé, tak mají skandinávské země traumatizované celé generace obyvatel (v 90. letech 40% dětí mladších 3 let navštěvovalo v Norsku mateřskou školu nebo podobné zařízení, ve Švédsku je to dokonce 48% dětí.) To se ale neslučuje s mezinárodními průzkumy, kdy Skandinávci jsou nejvíce šťastní občané v rámci EU.

Navíc je tu i ekonomický aspekt rovných příležitostí: Loni v létě týdeník The Economist označil „ženskou sílu“ za hnací motor světové ekonomiky. Chce-li Evropa pokrýt náklady na stárnutí populace a udržet si pozici hospodářské mocnosti, musí podstatně zvýšit celkové zapojení obyvatel do trhu práce. Navíc rovné příležitosti jdou ruku v roce s vyšší porodností: například podpora rovných příležitostí v Irsku a Skandinávských zemích se projevuje vyšší natalitou. Naopak v zemích s tradičním uspořádáním rodiny a nízkým zapojením žen na pracovním trhu porodnost klesá. Tak je tomu například v Itálii, Řecku a Maďarsku. Pokud tedy politická reprezentace chce brát politiku rovných příležitostí vážně, měla by se zamyslet nad hlavními koncepty rodinné politiky. Lpění na statusu quo společenský vývoj a emancipační hnutí nezastaví.

Monika Ladmanová & Tereza Wennerholm Čáslavská