Přivedla jsem si domů Čecha. A s ním vlastně i celou jeho rodinu. Jak vypadají setkání obou rodičů? Nervozita, zmatek, kulturní přešlapy, ale především sranda největšího kalibru.

Ve Vietnamu je zvykem, že seznamování obou rodičů probíhá u rodiny budoucí nevěsty. Pár týdnů po našem zasnoubení se tedy u našich konala první "rodičovská schůzka". Místo známek a celkového prospěchu svých ratolestí si ovšem milí rodiče navzájem gratulovali. Asi šťastni, že konečně někomu udali své děti. Děti milované, leč kvalitní exoti. A tak samou radostí, že nakonec přece jen jejich potomci nezůstanou sami, zapomněli na jakékoliv zvyky a tradice.

Jak to taky správně nakombinovat, aby v takovýchto situacích nedocházelo k nedorozumění? Je tu samozřejmě jazyková i kulturní bariéra.



Moje mamča česky mluví jen do míry svých potřeb, aby se v obchodě domluvila se zákazníky. Překladatele jsem jí tedy dělala já nebo moje mladší ségra. Celou dobu se spíše starala o to, aby měli všichni plný talíř i sklenice.



Moje "výhledová" tchýně vietnamsky neumí (zatím) ani slovo. Za to si o správném podávání čaje či tradicích lunárního roku vygooglila snad všechno, co je na netu k dipozici. Takže nakonec znala naše zvyky důkladněji než my sami.

Můj taťka je od přírody vášnivý řečník. Jakožto bývalý tlumočník česky mluví slušně. Můj budoucí tchán, když se napije, tak taky hýří vtipem a leckdy k tomu přidá i pár slok ze svých oblíbených písní. Řeknu vám, je to fakt boží pohled, když před vámi sedí vietnamský tatínek, český budoucí tchán, český adoptovaný dědeček a všichni zpívají Kaťušu.




Nejlepší je můj taťka a jeho večerní siesty. Vždy se u otevírání nějaké lahvinky kasá, jak se všichni zbouráme. Pak si dá pět panáků a jde hned po večeři spát, protože se mu točí hlava. Okolo deváté večer se můj statečný tatínek vzbudí a má hroznou chuť zpívat. A tak jde s Kubovým tátou hledat správnou ozvěnu. Na zahradu.

Pro naše bylo vždy důležité, abych se vdala do rodiny, která bude respektovat mě, moji rodinu i naši kulturu. Bylo milé vidět, jak se obě strany snažily udělat na toho druhého co nejlepší dojem. Nenuceně, přirozeně, místy ani nebylo potřeba slov či překladatele.