Závidím těm děckám, co bydlí pár minut od svých prarodičů. A vždycky mi to přijde děsně líto, že babičky a dědečkové sedí doma u jídelního stolu sami a čekají. S čerstvě usmaženým řízkem a ještě teplým štrúdlem. A děti a vnoučata nepřicházejí a nepřicházejí. Mnohdy měsíce, dokonce roky.



Já vím, že závidět se nemá, ale nemůžu si pomoct. Tenhle pocit mám zejména ve chvílích, kdy zapaluju vonnou tyčinku na oltář a dívám se na fotku milované babičky. Nebo když jsem poprvé navštívila babiččin hrob ve Vietnamu. Vždycky si přeju, abych k ní mohla chodit, jak a kdy se mi zachce. Abychom spolu zase mohly žvýkat cukrovou třtinu, koukat na seriály a společně u nich usínat v houpacím křesle.

Zdá se mi, že my mladí občas ve spěchu všedních dní zapomínáme na ty, kdo nás porodili a vychovali. Vymlouváme se nejrůznějšími způsoby jako: Já bych rád přijel, babi, ale mám moc učení a práce. Já bych na ty ryby šel, dědo, ale slíbil jsem dětem výlet do zoo a akvaparku.

Sáhla jsem si do svědomí a vzpomněla si opět na babičku z mamčiny strany. Měla jsem štěstí a bydlela hned vedle ní celých osm let svého života. Mohla jsem tak čerpat její moudro, poslouchat příběhy z jejího života. A tak nějak poznat starý Vietnam skrze ni. V osmi letech jsem s mamkou po roce odloučení následovala taťku do Čech. Jako dnes vidím, jak nás se zbytkem rodiny babička vyprovázela na letišti v Hanoji.

Pamatuju si, že byla hrozně smutná a co chvíli poodešla za roh, aby si zaplakala. Moc jsem to tehdy nechápala, tak jsem ji jenom držela za ruku a říkala, ať nebrečí, že já přece budu za chvilku zpátky. A už jsem vůbec nechápala, když se mě ptala, jestli se mi po ní bude stýskat. Celou naši cestu jsem viděla jako výlet, ze kterého se brzy vrátím. Ani mě nenapadlo, že znovu babičku uvidím až za předlouhých devět let.

My Vietnamci, kteří žijeme v zahraničí a jsme z jakýkoliv důvodů odloučeni od svých nejbližších, zažíváme celkem běžně, že se prostě nemůžeme každý víkend sebrat a navštívit své rodiče a prarodiče. Dělí nás tisíce kilometrů, takže vztahy musíme udržovat prostřednictvím telefonu, dopisů, e-mailů či Skypu.

Nejbolestivější situace jsou asi ty, kdy vám umírá rodič a vy nemáte peníze na to, abyste odletěli domů se rozloučit. Nebo když už přece jenom sedíte v letadle, to ale má dvě hodiny zpoždění a vy kvůli tomu nestihnete říct své poslední sbohem.

Je mi jasné, že člověk nejvíc lituje toho, co ztratí. Možná si až v tu chvíli uvědomí, že měl víc volat, být víc v kontaktu a mnohem více navštěvovat. Jak se říká hezky staročesky, pozdě bycha honiti.

Honíme se za kariérou, která ani nemá jasné obrysy. Dereme se na pozice, které ještě ani nemají názvy. Chceme procestovat celý svět, poznat všechny cizí kultury, naučit se nové jazyky. A mezitím ti, kteří žijí vedle nás a mají nás rádi, přestože přijdeme na oběd s ročním zpožděním, odcházejí sami.

Text publikován též v Pátek LN.