Stalo se vám někdy, že jste se hrozně moc na něco těšili, nemohli se dočkat, až ta krásná chvíle nastane, a vy si splníte dlouholetý sen? Jenže ono najednou není všechno tak skvělé jako ve vašich představách? Ne? Gratuluji! Ostatní vítám do klubu „zklamných srdcí“ , který jsem jsme tu hromadně založili my Erasmáci.

O studiu ve Francii jsem snila hned, když jsem si zamilovala tento jazyk, a ještě víc po měsíčním pobytu v Provence. Ale po měsíci stráveném v nejevropštějším studentském městě se tento sen o nádherných deseti měsících rozplynul jako inkoust na čistém papíře.

Když nepočítám neustálé papírování kvůli každé prkotině, tak bych se tu asi unudila k smrti. Zvláštní, jak si tady Francouzi potrpí na kartičky… to máme kartu studentskou, kulturní, sportovní, zdravotní, do knihovny, do menzy, do kopírky, do MHD a v neposlední řadě, pro mě jediná doopravdy užitečná, kreditní karta. Tak jsem se na fakultě na studijním zeptala, jestli se na WC taky musí dělat nějaká kartička.

Takové papírování se ještě vcelku dá přežít a při zařizování nového života je to vlastně docela normální. Víc mě překvapili místní. Když jsem byla v Provence, nabyla jsem dojmu, že přátelštější národ než Francouze lze těžko najít. Tady se mi ale zatím zdá, že jsou Francouzi ze všech těch cizinců okolo pěkně otrávení a snaží se nás stranit. Ve škole se sdružují ve skupinkách a je fakt těžké se s nimi seznámit - i když mi to normálně nedělá problém.

Nás Erasmáků se ujali dva francouzští studenti ze čtvrtého ročníku, kteří pořádají Erasmus party a pikniky, kam zvou i své francouzské kamarády. Ti ale bohužel moc zájem nemají. My cizinci si docela zoufáme, protože jsme přijeli hlavně se naučit jazyk. A jak poznat francouzskou kulturu, když ne od domorodců…?

Prý ať se na každého pořád usmívám, radila mamka. Ale začínám mít pocit, že mi ten úsměv zůstane i do hrobu a zatím jsem s tím u nikoho neuspěla. Na nedostatek francouzských kamarádů si ale stěžují skoro všichni. Někomu to vadí víc, někomu míň. Já patřím do té první skupiny. Když nejsem s kamarády z Erasmus group, tak se nudou můžu ukousat. Už to zašlo tak daleko, že přes Skype dobrovolně učím malou ségru francouzštinu, svého kamaráda z Vietnamu pro změnu zas angličtinu a po večerech si čtu biografii Kennedyho. Minulý víkend jsem dokonce vyžehlila všechno oblečení a vyčistila boty. Tohle není optimální vývoj jednadvacetiletého adolescenta.

A teď trochu z jiné stránky: Dohromady je nás tady Erasmáků přes sto. Okupujeme univerzitu místo třeťáků, kteří povinně odjeli do zahraničí. Tvoříme tu malý svět. Jsou tu studenti z Číny, Česka, Indie, Gambie, Norska, Finska, Švédska, Španělska, Portugalska, Irska… A jsou tu překvapivě ještě větší banáni než já! Jedna holka se narodila na Kypru, studovala střední v USA, teď vysokou v Anglii, s rodiči jinak bydlí v Německu a momentálně chodí s Belgičanem. Chtěla bych vidět, jakým jazykem bude její dítě mluvit dřív. Ta holka nemá ani tak multikulturní strom s početnými větvemi. Ta má přímo prales!

Takže takový byl můj první měsíc ve sladké Francii. Zatím bych to nazvala spíš jako utrpení mladého Erasmáka. Pokud byste někdo, milí čtenáři a diskutující, měli nějakou radu, jak z toho ven, tak mě to víc než potěší. Díky a přeju hezké podzimní dny!