Politici se bojí vlády Andreje Babiše. Oprávněně. Ale právě proto by s ním měli aktivně vyjednávat pojistky proti vzniku nesvobodného či xenofobního státu


“Rozčilení není program,” říkal údajně první československý president. Ale česká občanská společnost a demokratické strany jakoby si z toho nebraly moc velké poučení. Nejen samotný 17. Listopad, ale i dny op něm naplnily varováním před ohrožením demokracie, místo toho aby předkládaly konkrétní program.

Řada komentátorů, třeba i David Klimeš z HN, přitom přesvědčivě argumentuje, že demokratické politické strany by neměly čekat, až se ANO dohodne na vládě se Zemanem nebo na tiché podpoře SPD a KSČM a tím se historicky znemožní. Naopak by se tito demokraté měli obětovat a podpořit vládu vítěze voleb. Ale za jasných podmínek. Za podmínek, které zabrání, aby budoucí premiér zneužil koncentrace moci politické, mediální a finanční.

Debatu o tom nechme chvíli stranou. Podívejme se, jestli jsou nějaké podmínky, o kterých lze vůbec vyjednávat. A jestli se na nich “demokraté” mohou shodnout.

Vláda bez Babiše, nebo Babiš bez policie?

Řada stran si nějaké podmínky dala - většina z nich se shodne, že nechtějí trestně stíhaného premiéra, tedy Andreje Babiše, v čele vlády. Pochopitelně. Snižuje se tím již velmi nízko nastavená laťka politické kultury - politik, byť nevinný, by měl při vážném podezření odstoupit, aby se věc vyšetřila bez jeho vlivu. I když ruku na srdce, řada jiných politiků toto také dlouho odmítala.

Dnešní doba si bohužel žádá bránit základnější věci, než je politická kultura. Bohužel tak hluboko se stále babráme.

Co tedy zabrání, aby budoucí premiér nezametl s opozicí a nezměnila se v oligarchu-despotu? Nejspíš je to nezávislost oné “poslední instance” právního státu - tedy nezávislost žalobců, justice a policie. V ideálním případě je potřeba přidat nezávislost médií a obrana proti zneužití prvků přímé demokracie, jako je referendum. Pokud toto zůstane zachováno, nezabetonuje se situace na věčné časy a voliči si mohou příště svobodně vybrat zase jiné směřování země.

Volejte ministrovi

Vezměme to odzadu. Zkušenosti třeba z Itálie ukazují, že televize je rozhodující hlásná trouba, která dokáže manipulovat velkou část národa. Noviny a rozhlas - byť velké - takovou moc nemají. A sociální sítě se hůře monopolizují.

Bohužel české komerční stanice nejsou postiženy nezávislým a sebevědomým zravodajstvím. Silný byznysový hráč si dokáže získat přízeň TV kanálů jinými tlaky než přímou investicí. Kdyby majitel MAFRY ale přímo koupil TV stanici nebo ovládnul veřejnoprávní média, podstatně se sníží šance, že se přešlapy případné vlády ANO dostanou k většině občanů. Politici měli v minulé sněmovně na stole různé návrhy. Bohužel žádné z nich nevyužili. Inspirovat se mohou třeba německým modelem pro veřejnprování média. Nebo omezením koncentrace vlastnictví pro média ve Francii.

Kde není žalobce, není soudce

Nezávislost státních žalobců a policie. To je spolu se základní dělbou moci a respektem k Ústavě poslední instituce, která může zabránit rozložení právního státu. Ostatně kauzy justiční mafie, šokujících policejních zpráv před volbami a odvolávání elitních policistů vždy ukazovaly, jak si toho jsou politici vědomi. Tuto nezávislost lze posílit legislativou nebo dohodou na novém nezávislém ministrovi vnitra a spravedlnosti, třeba ve smlouvě stran, tentokrát skutečně “opoziční”.

Jenže nezávislost institucí je třeba pro řadu pravicových politiků něco podobně příjemného jako žloutenka. Neuvědomují si, že v posledku jsou všechny tyto instituce volené, ale různé mechanismy je brání před rychlým uchvácením. Toto klausovské dědictví útočit na vše “nikým nevolené” a komplex ze zásahu proti Nagyové komplikuje dohodu.

Pokud by snad přeci jen toto šlo, potom se “demokraté” mohou zaměřit na zákon o obecném referendu, aby jej nešlo snadno neužít. Anebo střet zájmů. Kvůli tomuto “Lex Babiš” se spojili v minulé sněmovně. Akorát ho napsali tak děravě, že nyní nahrává spíše tomu, komu měl preventivně svazovat ruce.

Program je program je program

Samozřejmě jednání vyžaduje dohody a dohody jsou v politice “od toho, aby se porušovaly”. Ale demokratická opozice má na výběr stejně jen samé horší možnosti: buď to zkusit, nebo to ani nezkusit a dopadnout stejně špatně, protože bude fungovat tichá koalice ANO, KSČM a SPD. Pokud Babiš tvrdí, že nechce vládnout s komunisty a populisty a není ohrožením demokracie, je třeba vzít ho za slovo a dát mu možnost to prokázat.

Místo toho vidíme, že “demokraté”, ať už počítáme kohokoliv, se nemohou shodnout ani na prezidentském kandidátovi, ani na seznamu požadavků na budoucí vládu. Místo toho jakoby závodili, kdo je “čistší” a “morálnější” a snaží se bránit ANO v rozmachu po dílčích věcech (sněmovní výbory), kde na to mají zrovna sílu. To je dosti krátkodeché. I pár vyhraných bitev ještě v celku nemusí nic znamenat. Spoléhat na rozhořčení samotných voličů populistických stran anebo historické znemožnění se v minulosti nejevilo nikdy moc spolehlivé.