Náhubkový zákon – tichá rakovina české demokracie?

23. 12. 2016 | 20:15
Přečteno 1154 krát
Velkou pozornost poroty i hlasující veřejnosti v letošní soutěži Otevřeno x Zavřeno v září 2016 přitáhla negativní nominace Parlamentu ČR za přijetí tzv. „náhubkového zákona“. V kategorii svoboda projevu dostala nejvíce hlasů od veřejnosti a málem i od odborné poroty, kde zůstala jen o pár bodíků za vítězem.

Shoda těchto dvou nezávislých „posudků“, u nichž nelze předpokládat žádnou zvláštní zaujatost, kampaňový nátlak nebo touhu po senzaci, signalizuje, že jde opravdu o významný a veřejností pociťovaný problém. I když má zatím asi spíše podobu tikající bomby nebo tiše bující rakoviny, požírající schopnost společnosti svobodně se orientovat. Je nebezpečný plíživou formou autocenzury, kterou nikdo nikde přesně nespatří a nezměří. Pouze je možné, že se veřejnost nebude dozvídat o tom, co novináři a redakce vědí, ale bojí se to zejména o politicích a dalších významných osobách zveřejnit.
O co vlastně v nominaci šlo? Obě komory parlamentu na jaře tohoto roku prakticky bez mrknutí oka souhlasily s návrhem, který předložil komunistický poslanec Zdeněk Ondráček: mezi trestné činy, za které lze stíhat i právnickou osobu, přidat také slovní trestný čin – pomluvu.

Náhubek nebyl první

Slovy náhubkový zákon je zvykem označovat normy, které omezují svobodu projevu. Již v roce 2009 přijala Sněmovna první takto označovaný zákon. Novela trestního řádu zakazovala zveřejnit jakékoliv informace o odposlechu, s navazující sankcí podle zákona o ochraně osobních údajů anebo při větší závažnosti trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji. Po pár měsících pak ministr pro lidská práva prosadil zmírnění této normy tak, že se přidal tzv. „test proporcionality“, kdy zákon výslovně umožňuje takové údaje zveřejnit, „odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby“.

Nynější náhubkový zákon se týká zcela jiného rizika pro svobodu projevu a odehrál se v novele zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Zahrnul totiž mezi trestné činy, za které je možné je stíhat, také pomluvu.

Do té doby byla situace pomluvy v právním řádu upravena tak, že fyzická osoba, která se jí dopustila, byla jednak stíhatelná trestně, což bylo výkladově vždy chápáno až od určité intenzity takového zásahu do ochrany osobnosti, a jednak se dotčený „pomluvený“ člověk mohl domáhat také v občanskoprávním řízení jak omluvy, tak také náhrady nemajetkové újmy. Těch se mohl domáhat jak po fyzické osobě – pisateli či „autorovi“ pomluvy, tak také po redakci média, pokud pomluvu zveřejnilo. Stabilně pak soudy ukládaly mnohem vyšší finanční sankce právnickým osobám odpovědným za zveřejnění případné pomluvy, než jednotlivci, který pomluvu fakticky vytvořil. Tím byly právnické osoby, působící v mediálním prostředí, tedy především redakce, provozovatelé vysílání a vydavatelství celkem dostatečně vystaveny riziku, aby třikrát měřily než jednou říznou.

Tento status quo po dlouhou dobu vyjadřoval dostačenou míru ochrany osobnostním právům, protože trestní stíhání se má uplatňovat vždy až poté, kdy jiné, mírnější formy sankcionování nesprávného chování jsou prokazatelně nedostatečné. Právě tento princip, nazývaný „ultima ratio“ platí všude ve světě. Zásada podpůrné úlohy trestní represe znamená, že ta nastupuje až tehdy, když všechna ostatní opatření, ať zákonná či s jinou formou, selžou. U fyzické osoby lze částečně její oprávněnost chápat – mnohdy je tím, kdo pomlouvá, osoba, na níž si jinak nikdo nic nevezme. Naopak u právnické osoby, která má schopnost pomluvu masivně rozšířit (například vydavatel, provozovatel vysílání, poskytovatel internetového obsahu atd.) lze obvykle hrozbou finančního postihu dosáhnout dostatečné odstrašení.

Návrh bez racionálního odůvodnění

Aniž by k tomu předložil nějaký argument, týkající se právě této vyváženosti a subsidiárního uplatnění trestního práva, předložil poslanec Ondráček návrh, odůvodněný zcela mimoběžnými, s jádrem věci nesouvisejícími argumenty. Opíral se výhradně o jakýsi abstraktní pojem rovnosti mezi pachateli. Dal by se shrnout tezí: „Pomluvil jsi, bác po hlavě stejným klackem, ať jsi kdo chceš“. Chyběla jakákoliv úvaha o dopadu takto formulované trestní sankce do reálného života. Do oblasti médií, jejich plurality, svobody projevu. Ani nemusím zdůrazňovat, že odůvodnění ani v náznaku neobsahovalo nějaký příklad, dokládající nedostatečnost dosavadní ochrany před pomluvou. Celé odůvodnění je abstraktním slovním cvičením, pohybujícím se čistě v okruhu trestního zákoníku, a zcela opomíjející ústavní rozměr sankcí, které směřují proti slovním trestným činům, tedy přímo na hranu svobody projevu, chráněné článkem 17 Listiny. Již jen možnost trestního stíhání totiž zásadně omezuje tuto svobodu, žádný vydavatel nechce snášet dva roky vyšetřování, předvolávání, popotahování, advokáty a soudy, i kdyby nakonec jistě věděl, že vyhraje.

Unie vydavatelů zahrnutí vydavatelských domů a redakcí mezi případné pachatele trestného činu pomluvy kritizovala: „Trestnost pomluvy vůbec, a v případě právnických osob zvlášť, je v rozporu s aktuálními evropskými trendy, kterými je spíše dekriminalizace pomluvy,“ uvedla v tiskové zprávě. V českém právním řádu podle ní existuje dost jiných nástrojů k ochraně osobnostních a dalších práv, zejména omluva a peněžité zadostiučinění.

Unie vydavatelů i další organizace, jako například Sdružení pro internetový rozvoj hlasitě upozorňovaly, že pokud by se pomluva dostala mezi trestné činy, za něž mohou být společnosti stíhány, povede to k neúnosnému tlaku na autocenzuru novinářů i vydavatelů, provozovatelů televizního vysílání nebo internetových stránek. Hrozba trestů za pomluvu by mohla média odradit od otvírání kontroverzních témat. Varovaly před faktickým zavedením cenzury.

Hluchota poslanců

Přes všechny tyto argumenty ve sněmovně jakoby vládla úplná hluchota k jejich racionálnímu obsahu. Předkladatel, komunista Ondráček, argumentoval zdánlivě srozumitelným argumentem – rovností mezi fyzickými a právnickými osobami. Uváděl doslova, že bez jím navržené změny by nastala „právní nerovnost, odlišný metr na různé pachatele stejných trestných činů.“

Problém legislativního procesu spočíval v tom, že poslanci tuto falešnou a povrchní argumentaci zbaštili „i s navijákem“ a pod taktovkou komunistického poslance zpívali jeho píseň o rovnosti. Jakoby zcela zapomněli, že trestní právo je principálně koncipované pro činy fyzických osob a stejný dopadající klacek znamená v systémově různém prostředí velmi odlišné dopady.

Přitom v předkládací zprávě k celému zákonu o trestní odpovědnosti firem ministryně spravedlnosti jasně uváděla, že při návrhu nezahrnout pomluvu do skupiny trestných činů právnických osob se vychází ze zahraniční zkušenosti, kdy v některých zemích došlo po zavedení trestní odpovědnosti ke zneužívání trestních oznámení v konkurenčním boji, což ochromilo toto podnikatelské prostředí. Proto některé země opět vyloučily pomluvu a ponechaly ji jenom u fyzické osoby.

Stejně jako u prvního „náhubkáče“ si na poslední chvíli alespoň někteří uvědomili chybu a zkoušeli zatáhnout za nouzovou brzdu. Na návrh Marie Benešové z ČSSD se do zákona dostalo, že „právnická osoba se trestní odpovědnosti zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránila“. Dopad takového zmírnění do redakční praxe je ovšem spíše opačný. Nutí vydavatele, aby zavalili redaktory stohem předpisů, nařízení a kodexů, které mají bránit překročení hranice mezi prokazatelným faktickým tvrzením a pomluvou. Řekl bych, že způsobí ještě větší sebeobranný útěk investigativních novinářů od této hranice, než jen samotná trestnost vydavatele. Administrativa a nutnost pětkrát podepsat „byl jsem seznámen s interním předpisem“ vyvolá větší hrůzu než Policie.

Krátkozraká jednota


Dnes neumíme ani vidět, ani změřit, zda pod vlivem zákona došlo ke zvýšení autocenzury. Novináři, kteří se s ní setkají, by o ní měli hovořit, ale košile bližší než kabát.

Můžeme však vidět i změřit, že sněmovna i Senát jsou necitlivé k lidskoprávním ohledům a základním pilířům demokracie, k nimž svoboda projevu a svobodná diskuse neodstranitelně patří. Snadno podlehnou chybným argumentům, nevšimnou si skryté nástrahy, pokud nepostačuje jen povrchní lidová a laická obeznámenost a názor z hospody či parlamentní restaurace. Pro náhubkový zákon totiž hlasovaly všechny politické kluby včetně poslanců, kteří se jinak vyznačují verbální ochranou základních lidských práv. Ani to, že návrh vyšel od komunistů, je netrklo. Všichni totiž cítili, že náhubek ochrání i je samotné, a to je sjednotilo. Jde o jednu z nejvíce krátkozrakých politických jednot, kterou v českém Parlamentu pamatuji.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Alvarová Alexandra · Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bednář Miloslav · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bezděk Vladimír · Bezděková Iva · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Boudal Jiří · Brom Zdeněk · Burian Jan · Bursík Martin C Candole James de · Cimburek Ludvík · Cvrček Václav · Cyrani Pavel Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra E Ehl Martin F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gattermayer Josef · Gazdík Petr · Gregor Kamil H Haas Tomáš · Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hesová Zora · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Hollan Matěj · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honsová Dagmar · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubatka Miloslav · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hudema Marek · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janouch František · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kalhousová Irena · Kalousek Miroslav · Kania Ondřej · Karfík Filip · Kasl Jan · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepal Jakub · Klíma Vít · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Krnáčová Adriana · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Lešenarová Hana · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Liška Ondřej · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Matoušek Karel · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Mihulka Stanislav · Michalčák Ján · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mládek Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel · Musil Aleš N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Opatrný Martin P Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pírko Štěpán · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Polák Milan · Potměšilová Hana · Potůček Martin · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Rezková Alice · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sokol Tomáš · Soukenka Petr · Sportbar · Spurný Matěj · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Suchardová Michaela · Sůva Lubomír · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špidla Vladimír · Špinková Martina · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip T Tejc Jeroným · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tutter Jiří U Uhl Petr · Urban Jan · Urban Václav V Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek · Vondráček Ondřej W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy