Nouzový stav neznamená nouzi občanských práv, naopak!

18. března na ČT sděluje představitelka krajské hygienické stanice jihomoravského kraje paní Ciupek, že „informace o počtech nakažených podává ministerstvo zdravotnictví jednotně za celou republiku a uveřejňuje tyto informace dle vlastního uvážení“ (čas 6:55). Odmítla komentovat otázku, zda jim ministerstvo tuto změnu vysvětlilo.


V pátek 20.března sděluje portál Novinky.cz, že zlínští hygienici i přes odpor vlády zveřejnili počty nakažených v jednotlivých obcích.
Na svém webu od pátečního odpoledne uvádějí zjištěné počty pozitivně testovaných podle konkrétních vesnic a měst. Vyhověli opakovaným prosbám starostů.

Den předtím lidový vypravěč Babiš vyprávěl: „Včera jsem řešil dotaz paní z Moravy. Její vnučka chodí do školy, kde se nakazila učitelka. A potom jsem to konzultoval se šéfkou hygieny a samozřejmě to není možné dávat tuto informaci, protože by to samozřejmě přineslo strašné problémy. Takže to nelze.“

Také ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (ANO) obhajoval model, kdy ministerstvo uvádí pouze základní počty infikovaných po jednotlivých krajích.

Před zveřejňováním varoval i ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD), a uváděl údajný případ z Pardubického kraje, kdy snad hejtman Netolický řekl jen obec, a tam vypuklo peklo - všichni hledali toho, kdo je ten nakažený.

Dnes (v sobotu 21.3.) už web zlínské hygieny uvádí pouze počty podle okresů.

Přitom ředitelka zlínské hygieny Sedláčková předtím sdělila, že nevidí ve zveřejňování detailnějších dat problém. „Dostáváme žádosti podle zákona o poskytování informací. A tyto údaje musíme poskytnout. Nejde o utajované informace, nezmiňujeme jména, ani zda jde o muže nebo ženu, žádný ročník narození. Ani zda má člověk cestovatelskou anamnézu nebo komunitní sekundární přenos. Jde jen o název obce a počet případů v ní zjištěných“. Tlak na bližší informovanost byl podle ní velký. „Veřejnost by měla být informována, jestli je nebo není v její obci pozitivní případ COVID-19,“ dodala.

Falešný dojem zrušení občanských práv

Vytváří se falešný dojem, že ve stavu nouze a pandemie snad může někdo omezit přístup k informacím. Dokonce na webu Úřadu pro ochranu osobních údajů se (v souvislosti s trochu jinou otázkou trasování podle údajů telekomunikačních operátorů) uvádí matoucí sdělení, že v nouzovém stavu „je možné na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit některá práva a svobody.“ Ve skutečnosti lze podle § 5 krizového zákona omezit pouze tato základní práva:
1. nedotknutelnost osoby a nedotknutelnost obydlí při evakuaci,
2. vlastnické a užívací právo k majetku z důvodu ochrany života, zdraví, majetku nebo životního prostředí,
3. svobodu pohybu a pobytu ve vymezeném prostoru ohroženého území,
4. shromažďovat se ve vymezeném prostoru ohroženého území,
5. provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala krizová opatření,
6. na stávku, pokud by narušila záchranné práce.
TEČKA.
Žádná další práva nesmí nikdo omezovat. Ani kdyby k tomu měl či si vymyslel sadu srdcervoucích historek.

Podobně se v napjaté situaci někteří činovníci domnívají, že mohou bez zákonného zmocnění zasahovat do svobody projevu. Záchranářka Brožová ze Zdib si veřejně – otevřeným dopisem hejtmance Jermanové - stěžovala na nedostatek roušek a selhání vedení. Její šéf MUDr. Jiří Knor jí na facebookovém profilu hejtmanky (sic!) vyhrožuje, že porušila pracovní řád „v kterém byste se dočetla, že jiný postup je považován za porušení pracovní kázně s pracovněprávními důsledky z toho vyplývajícími. Berte proto mimo jiné také na vědomí, že Vaše jednání kvalifikujeme jako porušení pracovní kázně.“
K tomu vzápětí uvedl na hejtmančině profilu například poslanec Lukáš Kolářík, místopředseda výboru pro bezpečnost a člen podvýboru pro záchranné služby: „Jsem ve skupině se záchranářema a to že nemají OOP v takovém počtu, které potřebují je pravda. Nejhůře je na tom Středočeský kraj. Říkat pravdu nemůže být porušení pracovní kázně.“

Práva na informace ani na svobodu projevu nejsou za nouzového stavu nijak omezena!

Někdo může říci, že v případě zlínské hygieny jsou informace o počtech v jednotlivých vesnicích natolik detailní, že místní lidé mohou podle situace uhodnout, o koho jde. Pak by šlo o osobní údaj, protože konkrétního člověka lze identifikovat. Jenže zde nastupuje zvláštní úprava podle zákona o ochraně veřejného zdraví, který v § 89 výslovně zmocňuje hygieniky, aby i tyto osobní údaje sdělovali „osobám blízkým a osobám, které byly během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývaly v ohnisku nákazy, jedná-li se o údaje o zdravotním stavu, které jsou nezbytné pro ochranu veřejného zdraví“. Přitom „ohniskem nákazy“ je místo, ve kterém se šíří nákaza (§ 65).

Někdo jiný zase může v případě záchranářky ze Zdib říci, že přeci není možné, aby zaměstnanci jen tak vykřikovali každý problém do médií. To ale z právního hlediska také zdaleka není pravda. Podle čl. 17 Listiny má každý právo šířit informace, které má. Omezit ho může pouze zákon, a to navíc dost konkrétním způsobem a za dalších podmínek. Žádný takový není a být nemůže. „Pracovní řád“, kterým se ohání ředitel Knor, nemá právní sílu bránit zaměstnanci sdělit otevřeným dopisem nebo do médií, když zásadním způsobem, ohrožujícím zdraví obyvatelstva, selhává zásobování ochrannými pomůckami.

Stát nemá žádnou kompetenci posuzovat inteligenci veřejnosti, zda a jak co „správně“ pochopí. Smí jí pouze dodat další, dostatečně vyjasňující informace

Základní princip při šíření informací a odpovědnost orgánů veřejné moci spočívá v tom, že pokud je nějaká informace potenciálně nejasná či matoucí, musí k ní ihned a účinně, ať je to jakkoliv nepříjemné, doplnit další a další upřesňující informace, které pochybnosti rozptýlí. Politici a další představitelé moci nemají právo posuzovat, zda a co veřejnost pochopí správně nebo špatně. Představa, že lze pravdivou, leč znepokojující informaci tajit údajně ve veřejném zájmu, je zcela mimo a nelegální. Co si lze v určitých krizových okamžicích představit, je pouze zcela krátkodobé pozdržení výbušné informace do okamžiku, kdy bude připravena také doplňující informace, uvádějící plný kontext a v maximální dosažitelné míře uklidňující veřejnost dalšími opatřeními. Tento postup bychom našli v § 11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím.

Poplašné zprávy?


Na ostří nože se tak nacházejí i otázky okolo tzv. poplašných zpráv. Dobře, že proti jejich náznakům Policie ihned rázně vystoupila. Na druhé straně si musíme uvědomit, že § 357 trestního zákoníku je definuje výhradně jako „nepravdivé zprávy“. V pátek 20. března údajně nějaká žena šířila zprávu, odkazující se na informace od kamarádčiny matky, která pracuje na ministerstvu, že se zvažuje zavést zákaz vycházení. „Policie ČR to šetří jako šířeni poplašné zprávy a té mladé ženě hrozí, že z vězení vyjde až ve středním věku…“, uvedl na svém Twitteru ministr Hamáček. Nic proti tomuto zdviženému ukazováku, pokud se však vyšetřováním (anebo samotným vývojem událostí :-)) ukáže, že nešlo o nepravdivou zprávu, že se o tom na ministerstvu opravdu hovořilo, pak by měl advokát oné mladé ženy celkem snadnou práci.

Prostě právo na informace a svobodu projevu stále máme a nesmíme si je nechat vzít. Tu a tam může některý politik či funkcionář ve stresu či v dobrém úmyslu a neznalosti trochu přestřelit, ale občané i média musejí ihned reagovat a ostře žádat jasné právní odůvodnění. Nouzový stav neznamená nouzi občanských práv, naopak!