V rámci série #RadšejKnígu (podle slavného sovětského plakátu) inzeruju další trojici. Tento víkend jsem dočetla nevšední román Margaret Atwoodové a znova jsem vzala do ruky Radkina Honzáka a Aleše Cibulku (Vyhořet může každý). Poslední knížkou je netradiční návod k současnému světu od Michelle Losekoot a Elišky Vyhnánkové.



The Blind Assassin - Slepý vrah


Tenhle román, který čítá kolem šesti set stran, jsem si vychutnala v jeho nevšední, košaté angličtině. Sáhla jsem po něm kvůli Booker Prize, tedy významnému knižnímu ocenění, které za něj M. Atwoodová dostala. A taky proto, že Atwoodovou doprovází pověst autorky nejen literárně zdatné, ale dbající i na napětí jako v detektivkách. A přesně to můžu potvrdit.

Bavilo mě to, střídaly se prvky braku (pulp fiction) s nápodobou dívčích/ženských románů, a celek je přitom velká a nevšední literatura. Za nejjímavější považuju perspektivu staré paní, osmdesátnice, která rekapituluje svůj život (a na jeho pozadí i celé 20. století). Autorka knihu psala sama v pokročilejším věku, a moment ohlížení se a hledání, co obstojí, co mělo skutečnou cenu, dá možnost podobného odstupu i nám mladším. A připomene, že on ten aktivní čas nebude nejspíš zase tak dlouho trvat.

Vyhořet může každý


Vedle konkrétního, představitelného osobního příběhu vyhoření a zase návratu do běžného života, o který se podělil moderátor Aleš Cibulka, kniha obsahuje ještě několik dalších odvážných zpovědí. Jednu od cvičitelky Olgy Šípkové, druhou od zpěvačky Dagmar Peckové.

K nim psala komentář editorka Agáta Pilátová a psychiatr Radkin Honzák, který je mistrem vtipu i literárních příměrů. Krom toho vytáhl z odborné literatury pár mimořádně cenných postřehů. Jeden si odnáším i pro svou práci v politice, nejen pro svůj osobní život: "Ti, co chtějí dělat něco dobrého, se méně shodnou než ti, co chtějí dělat něco zlého." Honzák cituje psychologa Zdeňka Matějčka (Psychologické eseje, Praha 2004) a zdůvodňuje tento paradox neshody osobním zaujetím: "i ty dobře míněné ušlechtilé ideje si nakonec začnou překážet, a protože to všichni myslí nejlépe, prosazují je ze všech sil a pohádají se, zatímco u loupežnické party je jeden velitel a jeden cíl." (s. 124)

R. Honzák na konci popisuje nejužitečnější výzkumy vyhoření, a naviguje nás i na online kvíz, zdarma u Nadace Sirius.

Jak na sítě


Autorky sepsaly knihu, která není jen profesním "kufírkem". Neobsahuje jen zlepšováky pro naše profily a účty. Mnohem víc jde o návod k použití současného digitálního světa, povzbuzení k efektivní a přitom etické komunikaci obohacené o pořádnou porci digitálního nadhledu.

Třeba na s. 242 je shrnuto pár klíčových pravidel pro rovnováhu v životě (např. ať sledujeme přátele, ne známé: u přátel totiž známe celý kontext jejich životů a nenecháme se opít sladkým rohlíkem jejich digitální sebeprezentace). Nejdůležitější mi přijde opakované upozorňování autorek, že na osobní profily všichni umisťujeme náš "ideální obraz sebe sama". Dokud je takto s rezervou bereme, je to ok. Jakmile na to zapomeneme, nastává problém.

Mimochodem kniha ukazuje i nejslavnější digitální přešlapy (např. velmi nevhodný tweet odeslaný před vsednutím do letadla, po jehož dosednutí byla jeho autorka již nezaměstnaná).

A na závěr? "Nikdy si nemyslete, že už to umíte, pořád se učte a dívejte, co dělají ostatní. Nekopírujte je, ale inspirujte se." - tenhle citát Denisy Kollárové, který M. Losekoot a E. Vyhnánková uvádějí, myslím, sedí i na ně jako autorky. A k témuž povzbuzují i své čtenáře: vzít nové sítě jako výzvu, v které je dobré se neutopit, ale naučit se s ní žít.

PS: Já se třeba pod vlivem téhle knížky snažím od letošního Nového roku proměňovat svou komunikaci na Twitteru. Třeba v tomhle tweetu mě autorky skrze svou knihu zbavily pokušení dostat do něj víc než jednu jedinou informaci.

A co závěrem k té trojici dnešních ochutnávek? Přeji vám upřímné zaujetí, ať už budete číst cokoli. Ani film, ani třeba obrazy mně osobně nenabízejí tak hluboký vhled do jiných světů, jako knížky.