Jako většina z nás chodím nakupovat maso a uzeniny do řeznictví na hlavní třídě. Mají zde vždy čerstvá farmářská kuřata, vynikající krkovičku a libové uzeniny.

Často se při nákupu dostanu i k rozmanitému výběru párků. Ty miluji již od dětství. I když v sobě neskrývají mnoho masa, tak jsou velmi chutné a dobře chemicky ošetřené. Nemusím se tak bát bakterií a hnilob, které by mohly obsahovat.

Znám je všechny velmi dobře. Vídeňské výběrové kratšího vzrůstu, dlouhé a tenké javořické s lehkým křupnutím, nebo výrazně zahnuté spišské. Všechny bez problému poznám poslepu, po vůni a po chuti. Jsem největší znalec párků ze všech lidí, co znám, a jsem na to patřičně hrdý.

Když vstoupím do řeznictví, tak se na mě korpulentní dámy za pultem miloučce usmívají, zatímco řezníci za průhledným igelitem sekají maso jako o život.

Bohužel pokaždé, když dojdu k prodejnímu pultu, nastane problém.

„Co to bude, mladý pane?” ptá se razantně kyprá prodavačka.

Najednou je mi do pláče. Moc rád bych řekl, že si dám jednu nožičku vídeňského, ale slovo nožička ve mě vyvolává opravdu silné a dálné vzpomínky. Vzpomínky, které jsou tak hluboko ve mě, že už snad ani nejsou. Je to šimravá zdrobnělina, kterou si dovedu představit říkat v různých diskrétních situacích, jen ne před řeznicí, co se naklání nad sulcem.

„Prosím, dal bych si vídeňský párek.” snažím se sdělit diplomaticky.

„Kolik?” začíná řeznice s mučením.

„No, prosím vás, takové, čtyři páry… ach… párek… tedy… párků.” vyslovím konečně s pnutím na hrudi.

Čtyři páry párků je ten největší nesmysl, který jsem kdy řekl. To můžu rovnou říct, že si dám párek na třetí. Já chci čtyři nožičky, tedy dva párky. Dva páry párků v momentě, kdy se nožičky nedají vyslovit.

Nožičky jsou přece vždycky v páru. Ať je to rorýsek, co poskakuje ve větveních stromů, ať je to slípka, která běhá po návsi a občas nožku schová či ať je to sokol, velký zabiják, který žlutými pařáty drtí svou oběť. Nikdy nemluvíme o jedné nožce bez myšlenky na tu druhou.

Jako už nejednou odcházím téměř nešťastný a s pytlem osmi nožiček. U řezníků se nakonec vždy zaokrouhluje nahoru. Babička mi poradila, ať půlku hodím na mrazák, že se budou určitě hodit.

Příště u pultu povím, že si dám párek vídeňského a noha javořického to šťouchne. A bude klid na obou stranách pultu!

Pokud se tedy řeznice nezeptá, jestli to tak bude stačit.