Loňská situace ve zdravotnictví byla jedním z katalyzátorů pádu vlády a předčasných voleb. Většina dosavadních komentářů k volebním výsledkům vyznívá zklamaně, místy až vyděšeně. Přesto to ale vypadá, že volby pro zdravotnictví nedopadly špatně, přinesou větší stabilitu a dávají jistou naději na provedení potřebných reforem.

Volby 2013 přinesou větší stabilitu pro zdravotnictví
Co je stabilita? Přenesme se, pro srovnání, v čase zpět o jeden rok.
Píše se listopad 2012. Titulní stránky novin plní očekávané rušení nemocnic, ministerská vyhláška způsobuje krizi v lázeňství. Vláda s parlamentní podporou nesourodých parlamentních uskupení opakovaně upadá do stavu klinické smrti a je jen stěží a dočasně resuscitována. Právě se čeká na vítěze klanových sporů v ODS o daňové zákony, brzy se vzbouří ex nihilo vzniklá strana LIDEM kvůli osmidennímu angažmá její předsedkyně v resortu obrany. V temném pozadí vedou zdravotnické týmy obou větších vládních stran tvrdý boj o ovládnutí VZP a posty ve správních radách. Politická vítězství jsou obchodována za funkce pro poražené, což s odstupem času budou zkoumat orgány činné v trestním řízení. Ty se již zabývaly poslanci Bártou a Škárkou, opoziční poslanec Rath je od jara ve vazební věznici, po odchodu rebelů z ODS bude za mřížemi „vypárován“ poslancem-náhradníkem Pekárkem, který do Sněmovny nastoupí již odsouzený. Bez ohledu na nejistou existenci vlády Ministerstvo vyhlašuje stále nové a nové reformní plány. Na jaře začal platit zákon o zdravotních službách, plný nejasností a chyb, které Ústavní soud částečně ruší, souběžně se narychlo tvoří záplaty zmatečných paragrafů a záplaty záplat. Zákon o zdravotním pojištění byl měněn jen za předchozí rok třikrát, dvě další novely leží v Parlamentu, každá plná poslaneckých přílepků. Lékaři se v neustále měněných předpisech již dávno beznadějně ztratili, i právníci jen stěží zvládají vyhodnotit, co platilo včera a co bude platit od zítřka. To ale vcelku nevadí, protože praxe funguje jaksi mimoběžně s právním řádem, dosáhnout rozhodnutí postupem dle práva takřka nelze nebo to nepřiměřeně dlouho trvá, zato neformálně dohodnout lze prakticky cokoliv a hned.
Jen málokdo by v tomto čase věřil odhadu, že než se rok s rokem sejde, bude Sněmovna rozpuštěna, stokrát přepisované zákony spadnou pod stůl, největší problémy začne pomalu odbourávat Ústavní soud a v moci výkonné i zákonodárné dojde k zásadní personální obměně. Ale stalo se tak. I to je projevem samočistících funkcí ve zřízení zvaném demokracie.
Lze tedy očekávat od povolební situace větší stabilitu ve zdravotnictví? Domnívám se, že ano - a nejen proto, že méně stabilní situaci než před rokem si lze představit jen stěží.
Zaprvé, žádná ze silných stran neplánuje ve zdravotnictví zásadní systémové změny. To je rozdíl oproti volbám 2010 i 2006 (možná by šlo připočíst i funkční období ministra Ratha před 2006), kdy každá nová garnitura přinášela rozsáhlé plány na přetvoření systému veřejného pojištění na něco zcela jiného. Žádný z těchto reformátorů však nepřicházel náležitě připraven, naopak legislativa byla připravována až za chodu, se značnou mírou libovůle a bez respektu k ústavnímu rámci. Tentokrát žádné takové plány oznámeny nebyly, vzniká tedy naděje, že se politici budou snažit Augiášův chlév spíše trochu vykydat než diskutovat po kolena v mrvě o nutnosti výměny červených vrat za modrá.
S tím souvisí, zadruhé, že alespoň rok nedojde k větším změnám zákonů. Nedokončené novely z minulého období nová Sněmovna nepřebírá, nová vláda se bude po ustavení chvíli rozkoukávat a nebude do parlamentu nic hrnout. Zdravotnictví by tedy mohlo být alespoň v nejbližší době ušetřeno legislativní smršti. To je dobře, bez ohledu na špatný stav současných zákonů. Právo totiž nejsou jen paragrafy ve Sbírce zákonů, ale i jejich ustálená výkladová praxe ze strany právní teorie a soudů. Díky tomu se časem i pro špatné či nepřesné zákony nalezne výklad, který je v souladu s Ústavou a je obecně přijímán jako alespoň snesitelný. Toto dotvoření práva však vždy pár let trvá, protože sporné momenty nových zákonů musí být „přežvýkány“ úřady a soudy. Každá novela zákona tuto právní jistotu rozbíjí a ničí - z tohoto pohledu byl českému zdravotnictví celou reformní legislativu i nový občanský zákoník čert dlužný. Takže pokud si povolební parlament vezme na rok oddechový čas, bude to svým způsobem dobře.
Zatřetí, o podobě vlády budou patrně rozhodovat zejména strany, které v minulých letech nebyly u moci, zejména ANO, v menší míře Úsvit a KDU-ČSL. To snad znamená jistou nečitelnost, na druhou stranu ubyde riziko konfliktu zájmů vůči velkým zdravotnickým podnikům. Přinejmenším mi není známo, že by pan Babiš či pan Okamura měli v sektoru zdravotnictví nějaké zásadní byznysplány či vazby na zdravotnický průmysl, finančnictví, státní či nestátní nemocnice. To je příjemná změna oproti tvůrcům programů stran úspěšných ve volbách 2006 a 2010.

Volby 2013 dávají naději na potřebné reformy
Zastávám trochu netypický náhled na to, co je „potřebná“ reforma zdravotnictví. Považuji za vcelku nepodstatné, zda jsme národní zdravotní službou, bismarckovským systémem či zda se pojišťujeme komerčně, zda je spoluúčast pacientů taková nebo onaká. Za podstatný považuji pořádek v tom smyslu, že právní nároky pacientů, zdravotníků i dalších, ať už popsané široce či úzce, jsou v reálném životě skutečně naplňovány, že nedochází k úřední zvůli a zneužití silnějšího vyjednávacího postavení, a že celý objem veřejných peněz, který stát sebere občanům v daních, je využit výhradně a s co největší efektivitou pro potřeby nemocných. Právě v dosažení takového pořádku spatřuji potřebné reformy.
Proto považuji programy vítězných a vlivných stran za nadějné. Úspěšné strany, včetně vlivné ANO, se veskrze přihlásily mj. ke třem důležitým programovým bodům: zákonu o státní službě, odborným nominacím do dozorčích rad a zveřejňování smluv o veřejných prostředcích na internetu. Pokud by tyto programové body byly naplněny v oblasti zdravotnictví alespoň zčásti, jednalo by se o zásadnější reformu než cokoliv z posledních osmi let.
Ministerstvo zdravotnictví má být ústřední správní orgán, součást moci výkonné, nikoliv stranická instituce. Bohužel, současný stav je tristní. Ministerstvo, podřízené úřady, správu státních nemocnic i veřejných pojišťoven zaplnilo mnoho osob, jejichž hlavní devízou byla stranická příslušnost či loajalita k některému z politických feudálů. Vysoce odpovědné pozice ředitelů či náměstků tak často obsazovali lidé s irelevantním vzděláním či bez vzdělání, často ve věku blízkém věku mladistvých. Řádný servis občanům vyžaduje odborně zdatné úředníky, kteří chodí do práce na osmapůl hodiny denně a každý papír, který jim přijde na stůl, obratem vyřídí tak, jak jim zákon káže. Bohužel se však stalo běžným, že úředníci už od ligy sekčních šéfů tvořili vlastní politiku, polovinu času trávili na konferencích představováním stále náměsíčnějších reformních plánů a druhou polovinu plnili „politická zadání“, jak má být ten či onen úřední úkon schválen, neschválen či odložen na neurčito. Následkem je naprostý chaos. Řízení o nových lécích se namísto pár měsíců vedou tři roky a nemocní čekají; naopak pokud léky zlevní, stát není schopen pružně upravit ceny a úhrady, takže přeplácíme. Státní správa selhala při řešení všeho, co nešlo kuloárně dohodnout, ať už šlo o rozmístění center specializované léčby, o problém nadstandardů či o domácí porody. Ti nemnozí z úředníků, kteří ještě rozhodovat dle zákona uměli a dosud z úřadu neodešli, měli ruce svázané neformálními, leč závaznými pokyny nejrůznějších politických poradců, grémií a „kádevítek“.
Když jsem byl počátkem tohoto roku dotázán z ministerstva na potřebné reformy v zákonech, dodal jsem stanovisko, že žádné nejsou v zásadě nutné, pokud budou fungovat úřední činnosti - a naopak že zákony nemá smysl psát či měnit, pokud je beztak nebude státní správa naplňovat. Jinými slovy, nejlepší reformou zdravotnictví je poctivá úřední práce s respektem k vládě práva a férovému procesu. Nevím jak moc jsem tehdy tímto názorem pomohl či potěšil, v každém případě jej nadále zastávám.
Pokud by v tomto volebním období došlo k naplnění zásad iniciativy Rekonstrukce státu, tedy schválení zákona o státní službě (resp. stačilo by faktické dodržování jeho principů), obsazení správních a dozorčích rad pojišťoven nepodjatými odborníky a zveřejnění smluv a informací o tocích peněz mezi pojišťovnami a poskytovateli, byl by to jednoznačný úspěch. Možná by se totiž zjistilo, že žádné další reformy nejsou vlastně zapotřebí - že taková finanční krize není, že při transparentních nákupech a smlouvách nejsou nemocnice a pojišťovny o pět miliard v mínusu, ale o patnáct miliard v plusu, a že tolik kritizovaný solidární systém veřejného zdravotního pojištění, který dnes máme, je při odpovědné správě lepší než cokoliv, co vymysleli na západ i na východ od nás.

Pár poznámek ad personam
Politické programy a proklamace jsou jedna věc, mohou se líbit či nelíbit. Osobně mám třeba trochu problém s agresivní kampaní Úsvitu, všemi těmi „bordely“ na plakátech kolem nás. Podstatné však je, co kdo po zvolení skutečně udělá. Z toho důvodu jsem rád, že se do Zdravotního výboru Sněmovny vrací pánové Ludvík Hovorka za lidovce a Jiří Štětina za Úsvit. Jak si může každý sám ověřit na webu Poslanecké sněmovny, oba tito poslanci ve svých předchozích volebních obdobích pouze planě nemluvili o transparentnosti a boji proti korupci, ale skutečně načetli změny zákonů směřující k tomu, co dnes požaduje Rekonstrukce státu - bez ohledu na to, že to tehdy byly trochu donkichotské pokusy, které se setkaly s tichým leč důrazným odporem vládních establishmentů. Existuje tedy určitá šance, že to, k čemu se ve volbách najednou všichni hlásili, bude v Parlamentu aspoň někdo opravdu prosazovat.