Dne 23. dubna rozhodl Městský soud v Praze o zrušení opatření Ministerstva zdravotnictví o omezení volného pohybu, maloobchodu a služeb. Stát nyní podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou proti rozsudku brojí. Po prvním přečtení komentuji její obsah.

Předně, děkuji médiím za zveřejnění kasační stížnosti a tím i její zpřístupnění mojí osobě. Za totéž bohužel nemohu poděkovat Ministerstvu zdravotnictví, pro které byl zjevně problém text kasační stížnosti vyvěsit na web nebo ji poslat v kopii do datové schránky, přestože o ní politici už čtrnáct dnů pořádají tiskové konference. Co tedy v kasační stížnosti o dvaceti stranách hustého textu píšou?

Ve stručnosti, ministerstvo se viditelně snaží dosáhnout stavu, kdy správní soudy odmítnou soudní ochranu mně i dalším občanům proti veškerým zásahům z jeho strany, i kdyby byly svévolné či diskriminační. Podle právníků ministerstva stačí, aby ministerští své mimořádné opatření zrušili sami a vydali ho znovu, jen se změnou v čárce či pomlčce, aby se stali imunními před správními soudy. Podle mne ale článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod neumožňuje ministerstvu dosáhnout stavu, kdy by jeho rozhodnutí byly reálně nepřezkoumatelné správními soudy. Výkonná moc by se tak dostala zpod kontroly moci soudní, což není žádoucí - nad zákonem snad mohli stát staří králové, nikoliv však politici v moderní demokracii.

Když na pokus vyloučit jeho přezkumnou pravomoc Městský soud v Praze nepřistoupil a přezkoumal opatření Ministerstva zdravotnictví bez ohledu na to, že ministerstvo vydalo a zas zrušilo během čtyř týdnů sedm verzí omezení maloobchodu a šest verzí omezení volného pohybu, vidí v tom ministerští právníci podjatost soudu. Já v tom vidím správný a samozřejmý postup soudu. A nechci ani spekulovat, který píárista platí fake news o údajných vazbách mezi mnou a soudcem, kterého jsem přitom viděl v soudní síni poprvé v životě, jakož i další mediální odpornosti na pofiderních webech provozovaných lobbyisty.

Ministerstvo se dále v kasační stížnosti snaží obhájit tezi, že si pravomoc k vydávání opatření zasahujících základní práva můžou Vláda ČR a ministr zdravotnictví mezi sebou libovolně přehazovat, z režimu krizového zákona do režimu ochrany veřejného zdraví a zas zpět, kde jednou občan čelí pokutě 20 tisíc a podruhé tři miliony, podnikatel nejdřív nárok na kompenzaci škod má a pak zas nemá, jednou rozhoduje pan Hamáček a podruhé pan Vojtěch, jednou se musí skládat účty poslancům a podruhé vůbec ne. Já souhlasím s Městským soudem, že základní práva nejsou hračka politiků a že se výkonná moc nemůže takovým trikem vymanit zpod parlamentní kontroly, notabene při nařizování nejtvrdších omezení svobod od Sametové revoluce.

Ministerstvo brojí proti tomu, že soud zrušil jeho opatření paušálně a nezabýval se podrobně důvodností jednotlivých zákazů. Podle mne by ale mělo být spíše rádo. Tipuji, že si ministerští nedají za rámeček, začne-li soud nyní přezkoumávat, jak přispělo k ochraně zdraví a životů třeba zavřít na tři dny krematoria či automyčky; nebo jaký epidemiologický smysl mělo načas zavřít hobbymarkety a přitom hypermarkety a zahradnictví nechat otevřené; nebo čemu prospělo na dva týdny zakázat individuální sport na venkovních sportovištích; a to vše i na okrese Rokycany, kde za celou krizi nikdy nebylo víc než šest nakažených. Jak technická kvalita opatření, tak zdůvodnění konkrétních omezení jsou ostuda. Ministerští zjevně neznají staré, nejen právnické pořekadlo - když už jsi do toho šlápl, aspoň v tom netancuj...

Daňového poplatníka jistě potěší, že ze svých daní nepřímo státu zaplatil vytvoření dalšího elaborátu, ve kterém se tým ministerských právníků pokusil posvětit zásahy do základních práv občanů a přemalovat na růžovo ostudu, kterou si vláda utrhla. Po podrobném prostudování bude teď zapotřebí v replice pro soud tyto teze jednu po druhé písemně vyvrátit. Doufám, že krize kolem koronaviru už nebude trvat dlouho - obávám se však trochu, že konečný verdikt soudu o postupu státu v této krizi zazní až dlouho po ní.