Rušení lokálek: Bártova rána pod pás regionům
Rozhodnutím ministra dopravy Víta Bárty po 40 letech začíná nová vlna úředního rušení regionálních železničních tratí, kterého se vyvarovaly kupodivu i pravicové vlády Václava Klause.
Dokonce i ty na rozdíl od současné vlády věděly, že rušení tratí by vždy mělo být až tím posledním krokem. Zrušit tratě je jednoduché, postavit je opět na nohy však již často bývá nemožné.
Úřední zrušení totiž znamená faktickou nemožnost obnovy provozu na trati, i když zůstane fyzicky zachována. Díky reformní vládě odpovědných hospodářů tak u nás dojde k systematickému ničení dědictví našich předků, které by mohli využívat i naši potomci.
Bártovo rozhodnutí nelze nazvat jinak než manažerským selháním, které přinese negativní dopady na sociální soudržnost a ekonomický rozvoj našich regionů. Regionální železniční tratě jsou totiž základním předpokladem místního ekonomického rozvoje. Zhoršení jejich dostupnosti naopak povede k nárůstu nezaměstnanosti a k dalšímu vylidňování venkova.
Je proto s podivem, že opěvovaný krizový manažer Bárta rušení tratí zdůvodňuje hospodářskou výhodností. Náklady na jejich fyzické zrušení se totiž rovnají reálným výdajům na zajištění její údržby po dobu 20 až 50 let. Nemá-li stát o některou trať zájem, nemá jí rušit, ale nabídnout ji k provozu jiným subjektům. Tak to již dlouho funguje v sousedním Německu, těžko tvrdit, že by se Německo chovalo nehospodárně.
To však neplatí o České republice. Vysoké deklarované náklady na údržbu a provoz regionálních tratí jsou pouze hypotetické a není vyloučeno, že se do nich netransparentním křížovým účetnictvím započítávají i vysoké náklady na údržbu frekventovaných hlavních tratí a na provoz centrálního úřadu Správy železniční dopravní cesty.
Ten funguje dlouhodobě neefektivně. Mnohamiliardové prostředky na velké zakázky, zejména na výstavbu železničních koridorů, které většinou znamenají pouze nárazové odstranění zanedbané údržby, jsou při svém objemu skvělým nástrojem pro předražování nákladů externími zhotoviteli a tím i pro korupci.
Chce-li Vít Bárta dokázat, že rušení lokálek není pouhou zástěrkou pro plýtvání veřejnými financemi, měl by jejich další rušení okamžitě zastavit a přistoupit k jednání o jejich dalším osudu, a to spolu se zástupci samospráv, regionálních firem a neziskového sektoru. V opačném případě nám potvrdí, že nejen slova Radka Johna o boji s korupcí a plýtváním jsou k smíchu.
Dokonce i ty na rozdíl od současné vlády věděly, že rušení tratí by vždy mělo být až tím posledním krokem. Zrušit tratě je jednoduché, postavit je opět na nohy však již často bývá nemožné.
Úřední zrušení totiž znamená faktickou nemožnost obnovy provozu na trati, i když zůstane fyzicky zachována. Díky reformní vládě odpovědných hospodářů tak u nás dojde k systematickému ničení dědictví našich předků, které by mohli využívat i naši potomci.
Bártovo rozhodnutí nelze nazvat jinak než manažerským selháním, které přinese negativní dopady na sociální soudržnost a ekonomický rozvoj našich regionů. Regionální železniční tratě jsou totiž základním předpokladem místního ekonomického rozvoje. Zhoršení jejich dostupnosti naopak povede k nárůstu nezaměstnanosti a k dalšímu vylidňování venkova.
Je proto s podivem, že opěvovaný krizový manažer Bárta rušení tratí zdůvodňuje hospodářskou výhodností. Náklady na jejich fyzické zrušení se totiž rovnají reálným výdajům na zajištění její údržby po dobu 20 až 50 let. Nemá-li stát o některou trať zájem, nemá jí rušit, ale nabídnout ji k provozu jiným subjektům. Tak to již dlouho funguje v sousedním Německu, těžko tvrdit, že by se Německo chovalo nehospodárně.
To však neplatí o České republice. Vysoké deklarované náklady na údržbu a provoz regionálních tratí jsou pouze hypotetické a není vyloučeno, že se do nich netransparentním křížovým účetnictvím započítávají i vysoké náklady na údržbu frekventovaných hlavních tratí a na provoz centrálního úřadu Správy železniční dopravní cesty.
Ten funguje dlouhodobě neefektivně. Mnohamiliardové prostředky na velké zakázky, zejména na výstavbu železničních koridorů, které většinou znamenají pouze nárazové odstranění zanedbané údržby, jsou při svém objemu skvělým nástrojem pro předražování nákladů externími zhotoviteli a tím i pro korupci.
Chce-li Vít Bárta dokázat, že rušení lokálek není pouhou zástěrkou pro plýtvání veřejnými financemi, měl by jejich další rušení okamžitě zastavit a přistoupit k jednání o jejich dalším osudu, a to spolu se zástupci samospráv, regionálních firem a neziskového sektoru. V opačném případě nám potvrdí, že nejen slova Radka Johna o boji s korupcí a plýtváním jsou k smíchu.