O latentních sympatiích Václava Klause k hnutím a individuím, která se pohybují daleko za hranicemi standardního demokratického bontonu, se ví už dlouho. Nikdy v minulosti je ale nedeklaroval tak jasně a zřetelně jako nyní v případě Ladislava Bátory.


Osobně bych chtěl našemu panu prezidentovi za tento jeho odvážný krok poděkovat. Tím, že se definitivně odkopal, snad přispěl k tomu, aby o něm mnozí lidé konečně ztratili iluze. Doufejme, že podobných „coming-outů“ nám hlava státu s blížícím se koncem svého volebního období přichystá ještě víc.

Ve svém článku opovážlivě nazvaném Malá česká hilsneriáda používá Václav Klaus všechny fígle a triky, které z jeho bohaté publicistické činnosti dobře známe. O panu Bátorovi tak tradičně prohlašuje, že „jej osobně nezná“ a „nikdy s ním přímo nemluvil“, dokonce ani „nečetl žádný jeho text“ a nedávno ještě „přesně nevěděl, o koho jde“. Když to vezmeme kolem a kolem, pan prezident o Bátorovi neví prakticky nic, vzápětí jej ale suverénně označuje za „autenticky pravicového člověka“.

Jak je to možné? Inu, Václavu Klausovi stačí, že Ladislav Bátora se motá kolem každé, byť sebezmatenější protievropské demonstrace a je činný v Akci D.O.S.T. – bizarnímu hloučku prezidentových nejposlušnějších satelitů, náboženských fanatiků, eurofobů, xenofobů a rádoby učeneckých obránců „tradičních hodnot“. Příslušnost k těmto pravicovým bolševikům z Bátory v očích Hradu dělá „hluboce konzervativního člověka“.

Dobrou polovinu textu Václava Klause tvoří citace z pozoruhodného Bátorova vlastního životopisu plného perel typu „raději Jarmilu Šulákovou než Pavlicu“ nebo „raději Františka Josefa I. než Josefa II.“. Pan prezident Klaus se tím snaží dokázat, že Bátora je v podstatě neškodný konzervativec, který se díky svému odporu vůči „módní politické korektnosti“ a Bruselu dostal do hledáčku multi-kulti, socialistických, pravdoláskařských a kdovíjakých ještě odstřelovačů údajně dominujících našim „nesmírně levicovým“ médiím. A že je tedy jakýmsi mučedníkem pravověrného konzervatismu.

Prezident přitom taktně zamlčuje, že zrovna o tyto Bátorovy bláboly nikdy nešlo. To, co vzbudilo pozornost, když se o něm začalo mluvit jako o adeptovi na funkci 1. náměstka ministra školství, mládeže a tělovýchovy (tedy resortu spoluodpovědného za vzdělání a výchovu dalších generací), je Bátorovo angažmá v krajně pravicové Národní straně. Tedy dvojčeti Ministerstvem vnitra rozpuštěné Dělnické strany a oblíbeném politickém subjektu českých skinheadů, v jejíchž programových dokumentech se otevřeně hovoří o „konečném řešení cikánské otázky“ a vystěhování Romů do Indie.

Aby bylo jasno, nemyslím si, že je pan Bátora neonacista. Jsem pouze toho názoru, že není vhodným adeptem na pozici druhého muže českého školství. Navzdory tomu, že jej Hrad do této funkce aktivně prosazoval, o čemž už si v Praze cvrlikají vrabci na střeše i v médiích. Nyní se Václav Klaus a jeho věrní snaží vzbudit dojem, že média „ničí dalšího slušného konzervativce“. Je to hned dvojnásobný omyl. Za prvé: pana Bátoru nechce nikdo ničit, byla pouze veřejně zpochybněna jeho morální kompetence být 1. náměstkem ministra školství. A za druhé: pan Bátora je možná konzervativec, ale rozhodně ne slušný.

Právě proto bych nechtěl v těchto dnech být v kůži slušných pravicově smýšlejících občanů. Bátora si jejich důvěru nezaslouží, stejně jako si ji nezaslouží ani prezident Václav Klaus.

V čele této země stojí zlostný ješita, jehož zužující se intelektuální obzory začínají čím dál víc oslovovat tu část národa, kterou Masaryk označoval termínem „patologická sedlina“. Právě takoví lidé před více než stoletím rozpoutali hilsneriádu. Je tedy otázka, na koho vlastně Václav Klaus ostudným titulkem svého článku cílil. Možná šlo o slovo do vlastních řad.