President Klaus se nejen svou amnestií, ale také dalšími akty v minulosti dopustil jednání, které pod definici velezrady jistě patřit mohou. Chceme-li v Česku udržet principy demokratického právního státu a vymahatelnosti práva, je v zájmu nás všech, aby Ústavní soud Klausovy činy posoudil. Nechť Ústavní soud vytyčí mantinely, kam žádný budoucí prezident nesmí vkročit. Konečně, nemusel by to být Miloš Zeman, klidně by to mohl být za pět let znovu Václav Klaus.

Jak zmiňují předkladatelé návrhu ústavní žaloby pro velezradu, mezi které patří také senátoři za SZ Eliška Wagnerová a Libor Michálek, amnestie je pouze jedním z bodů žaloby, která řeší také prezidentovo jednání v oblasti jmenování soudců či (ne)ratifikace mezinárodních smluv. Prezidentská amnestie a její aboliční část je fakticky dosud nejzávažnějším přečinem.

Podle poslance Slávka Jandáka je prý tato žaloba „absolutní nesmysl“, neboť dle něj do kategorie velezrady spadají pouze situace, kdy prezident vydá stát cizím armádám nebo kdyby před něčím kapituloval. Zbytečná je prý také proto, že Miloš Zeman jako nastupující prezident slíbil, že žádnou amnestii nevydá.

Pomineme-li očividnou neschopnost přemýšlet v horizontu delším jednoho volebního období, potvrzuje Jandák potřebu připomenout, jak velezradu chápe české právo. Podle § 96 zákona o Ústavním soudu je velezradou míněno: „(…) jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“

Právě otázka přečinů prezidenta proti demokratickému řádu republiky stojí v centru předkládané žaloby. Nechť poslanec Jandák předloží své argumenty, proč by mělo být absolutním nesmyslem se proti takovým přečinům bránit? Přitom samotná amnestie nám poskytuje celou řadu příkladů, kde nad Klausovým jednáním visí otazník.

Obecně lze říci, že celý proces spojený s udělením amnestie popírá to, co nazýváme dobrým vládnutím a vládou práva. Konkrétně pak prezidentova amnestie ohrozila fungování právního státu ve smyslu vymahatelnosti práva a rovnosti občanů před zákonem a podkopala princip transparence a přezkoumatelnosti rozhodnutí veřejných institucí a činitelů.

Prezidentovým rozhodnutím došlo jedním tahem pera ke zpochybnění základních práv tisíců českých občanů, ve smyslu práva na spravedlivý proces a schopnosti domoci se spravedlnosti v léta táhnoucích se trestních sporech. Na druhé straně pak došlo k legitimizaci majetkové trestné činnosti, která by díky zásahu prezidenta nikdy neměla být vyšetřena, přičemž takový akt je ve své podstatě útokem na právní stát, práva občanů i základní demokratické principy.

Nelze-li toto kvalifikovat za akt proti demokratickému řádu republiky, pak co by jím mělo být? Je proto ve veřejném zájmu, aby Senát svoji žalobou dal Ústavnímu soudu příležitost vytyčit mantinely, kam žádný budoucí prezident nesmí vkročit. Konečně, nemusel by to být Miloš Zeman, klidně by to mohl být za pět let znovu Václav Klaus.